ECLI:CZ:US:2014:1.US.2490.13.1
sp. zn. I. ÚS 2490/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jiřiny Veselé, b) Mgr. Hany Sedlacek, c) DipIng. Zdeňka Veselého a d) Ing. Vítězslava Veselého, všech zastoupených JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4 - Chodov, Medkova 913/48, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 59/2013-155 ze dne 6. 5. 2013 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 316/2006-120*) ze dne 26. 3. 2012, takto:
_________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2014
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s odkazem na zásadu právní jistoty, která je pilířem právního státu, zakotveného v čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl svým napadeným usnesením tak, že řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a) a žalovanou Českou republikou ohledně částky 3.125.000 Kč s příslušenstvím a ve vztahu mezi stěžovatelkou b) a žalovanou Českou republikou ohledně částky 625.000 Kč s příslušenstvím zastavil. Městský soud v Praze rozhodl svým napadeným usnesením č. j. 17 Co 59/2013-155 ze dne 6. 5. 2013 tak, že odvolání stěžovatelů c) a d) se odmítají. Usnesení soudu prvního stupně se ve vztahu k stěžovatelkám a) a b) potvrzuje, a to ve výrocích I. a II. spočívajících v tom, že se řízení ve vztahu mezi těmito stěžovatelkami a žalovanou zastavuje.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že mají nárok na náhradu škody, protože je soudy obou stupňů svými rozhodnutími zkrátily na jejich právech potencionálních dědiců, neboť nebylo hodnoceno a přihlédnuto k dědickému titulu, kterým je závěť, a závětním dědicem je označen stěžovatel c) včetně uznání tohoto dědického práva ostatními dědici a dále nebylo přihlédnuto k výlučnému vlastnictví nemovitostí zůstavitele. Stěžovatelé dále poukázali na to, že soudní řízení bylo postiženo i dalšími vadami a nezákonnostmi, které mohly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože napadená rozhodnutí neobsahují konkrétní zdůvodnění a vysvětlení, v čem spočívá dědický titul pro manželku zemřelého, když majetek nepatřil do společného jmění manželů, a zůstavitelova manželka byla z dědění vyloučena pořízenou závětí, jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani libovůli či nespravedlnost.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu