ECLI:CZ:US:2014:1.US.2492.13.1
sp. zn. I. ÚS 2492/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 1 Afs 1/2013-47 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2012 č. j. 10 Af 475/2012-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozsudky, jimiž byla zamítnuta její žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Blatné ze dne 30. dubna 2011 č. j. 17168/12/106970304684 a její kasační stížnost proti zamítavému rozsudku. Z napadených rozsudků a z ústavní stížnosti vyplývá, že Finanční úřad v Blatné zahájil ve dnech 22. 11. 2007, 28. 11. 2007 a posléze dne 18. 1. 2008 daňovou kontrolu s daňovým subjektem - podnikatelem fyzickou osobou V. F., týkající se daně z příjmu fyzických osob a daně z přidané hodnoty za léta 2004, 2005 a 2006. V průběhu daňové kontroly dne 24. 1. 2008 V. F. zemřel, a to tak, že spáchal sebevraždu. Správce daně provádění daňové kontroly neukončil, ale v jejím provádění pokračoval s dědičkami zemřelého V. F., manželkou a dcerou. Manželka a dcera zemřelého považovaly pokračování v daňové kontrole za nezákonný zásah ze strany správce daně do jejich práv a žalobou podle §82 soudního řádu správního se obrátily na soud se žádostí o soudní ochranu. Nezákonný zásah spatřovaly dědičky po zemřelém ve skutečnosti, že správce daně pokračoval v daňové kontrole i poté, co daňový subjekt zemřel a vyžadoval po nich jakožto právních nástupcích zemřelého plnění povinností zemřelého daňového subjektu s poukazem na §16 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. To vše za situace, kdy manželka a dcera zemřelého neměly o podnikání zemřelého žádné poznatky a vědomosti a nemohly tak účinně využívat svá práva podle §16 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2008 č. j. l0 Ca 156/2008-35, byla žaloba zamítnuta. Následná kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2009 č. j. 2 Aps 5/2008-80. Odmítnuta byla rovněž ústavní stížnost, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 366/09. Mezitím byla daňová kontrola dokončena a daň byla doměřena v následujících částkách: daň z příjmů fyzických osob 4.546.033,00 Kč a daň z přidané hodnoty 1.892.291.00 Kč. Stěžovatelka podala dne 9. 11. 2010 žádost o prominutí příslušenství daně, které jí bylo vyměřeno v souvislosti s daňovou kontrolou jejího zemřelého manžela. V žádosti se stěžovatelka domáhala prominutí příslušenství daně odstraněním tvrdosti podle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění; tato žádost byla zamítnuta. Proti zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka v pořadí prvou žalobu a Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 24. února 2012 č. j. l0 Af 187/2011-35 původní rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2011 zrušil a vrátil mu věc k novému řízení. V novém řízení rozhodl žalovaný o žádosti tak, že novým rozhodnutím ze dne 30. 4. 2012 č. j. 17168/12/106970304684, žádosti částečně vyhověl a prominul žalobkyni příslušenství daně ve výši 461.385,00 Kč z celkové výše příslušenství daně 1.848.631,00 Kč. Současně se žádostí o prominutí příslušenství na dani z přidané hodnoty, o které rozhodoval Finanční úřad pro Jihočeský kraj, podala stěžovatelka rovněž žádost o prominutí příslušenství na dani z příjmů fyzických osob. Toto příslušenství vzniklo ze stejných důvodů na základě stejné daňové kontroly, jako v případě příslušenství na dani z přidané hodnoty. Rozhodnout o této žádosti o prominutí příslušenství na dani z příjmů fyzických osob bylo oprávněno Ministerstvo financí České republiky. Příslušný správní orgán, a to Finanční úřad pro Jihočeský kraj na základě rozhodnutí své komise doporučil Ministerstvu financí žádosti o prominutí příslušenství daně z příjmů hodnoty vyhovět. Avšak ve věci žádosti o prominutí příslušenství na dani z přidané hodnoty Finanční úřad pro Jihočeský kraj stěžovatelčinu žádost zamítl a nevyhověly jí ani správní soud napadenými rozhodnutími. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o prominutí dané či jejího příslušenství (§55a zákona o správě daní a poplatků) je třeba posuzovat dva aspekty, tj. zda bylo takové rozhodnutí vydáno v řádném řízení vymezeném v souladu se zákonem a zda toto rozhodnutí nebylo zatíženo případnou svévolí rozhodujícího orgánu. Je tedy třeba posuzovat, jestli nebyly překročeny meze správního uvážení. Prostor pro uvážení správního orgánu má vždy své limity. Ty jsou bud' stanoveny zákonem, nebo si je musí správní orgán vymezit ve své rozhodovací praxi sám a následně je také musí dodržovat. Předem stanovená kritéria pro rozhodování však nesmí být nějakým způsobem excesivní, tj. nemohou například stanovovat diskriminační podmínky, na základě kterých by mělo být rozhodováno. Při rozhodování je nutné zohlednit konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Důvody svého rozhodnutí musí správní orgán uvést v odůvodnění rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 35/2012 - 40, publ. pod č. 2736/2013 Sb. NSS). V rámci soudního přezkumu pak soudu přísluší posoudit, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení. V případě stěžovatelky však ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud nedospěly k závěru, že by k vybočení z mezí správního uvážení došlo.
3. Stěžovatelka se však na rozdíl od Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích domnívá, že v jejím případě k libovůli správního orgánu v jeho rozhodování došlo. Finanční úřad pro Jihočeský kraj nepopírá, že nejprve jeho komise rozhodla o úplném prominutí příslušenství daně, ale až výhradně na základě konzultace s Generálním finančním ředitelstvím a Ministerstvem financí své rozhodnutí zcela změnila, a to aniž by se jakkoliv změnily okolnosti případu. Po zrušení prvního rozhodnutí soudem posléze Finanční úřad pro Jihočeský kraj v napadeném rozhodnutí příslušenství daně prominul, ovšem pouze částečně. Finanční úřad pro Jihočeský kraj rozhodoval o žádosti stěžovatelky v podstatě třikrát za stejného skutkového stavu. Přitom závěr žalovaného byl pokaždé jiný. Stěžovatelka se domnívá, že jasnější důkaz o libovůli v rozhodování Finančního úřadu pro Jihočeský kraj nelze soudu podat. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud správce daně bez patřičných důvodů a jejich odůvodnění nedodržel postup, stanovený mu metodickým pokynem, dopustil se právě namítané libovůle a porušil zavedenou správní praxi.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné základní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, a podanou ústavní stížnost proto odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu