ECLI:CZ:US:2014:1.US.2511.14.1
sp. zn. I. ÚS 2511/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Kadeřávka, zastoupeného JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 28, Praha 1 proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 6As 57/2014-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnického dle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zmítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele. Podstatou žaloby i kasační stížnosti bylo řešení otázky, zda měl stěžovatel jako spoluvlastník lesních pozemků právo být účastníkem správního řízení, a to konkrétně územního řízení na stavbu rodinného domu (dále jen "RD"), jehož umístění bylo stavebníkem RD navrženo podél místní komunikace v Hradci Králové, ul. K., která pokračuje dále jako nezpevněná cesta vedoucí k lesním pozemkům ve spoluvlastnictví stěžovatele Ing. Vladimíra Kadeřávka a jeho manželky. Stěžovatel namítal, že navržená stavba RD omezuje jeho samotného, příslušníky jeho rodiny i třetí osoby v přístupu k lesním pozemkům v jeho spoluvlastnictví, neboť zasahuje do přilehlého chodníku (pozemek parc.č. X1 v k.ú. Roudnička), vedoucího podél předmětné místní komunikace, a omezuje tak přístup pro pěší. Navíc stavebník RD oplotil pozemek, který má sloužit jako chodník, aniž k tomu byl oprávněn vydaným stavebním povolením, o něž ani nepožádal. Předmětný pozemek byl převeden na stavebníka RD kupní smlouvou uzavřenou mezi stavebníkem RD jako nabyvatelem a Statutárním městem Hradec Králové jako bývalým vlastníkem tohoto pozemku, aniž by převodce - Statutární město Hradec Králové jakkoli smluvně zajistil, že tento pozemek bude moci být i nadále používán jako chodník pro pěší.
3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v územním řízení může být vlastnické nebo jiné věcné právo určité osoby dotčeno i tehdy, jestliže umístěním záměru do území může dojít k zániku či významnému omezení jediného vhodného přístupu či příjezdu k sousednímu pozemku či stavbě ve vlastnictví takové osoby. Nicméně v případě stěžovatele takováto situace nenastala. Nutnou komunikační potřebu stěžovatele dostatečně naplňuje vozovka stávající místní komunikace, chodník podél ní nelze z hlediska obhospodařování lesních pozemků považovat za nezbytný, neboť hospodaření v lesích se zpravidla děje pomocí mechanizace. Nadto problematika oplocení stavby, učiněného snad dokonce bez potřebného povolení, je předmětem samostatných správních a soudních řízení (u Nejvyššího správního soudu je věc vedena pod sp. zn. 7 As 37/2014).
4. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu i jemu přecházejícími rozhodnutími krajského soudu a správních orgánů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, která vyplývají zejména z práva na spravedlivý proces v širším pojetí a práva na pokojné užívání vlastnictví. Stěžovatel se dále domnívá, že v důsledku postupu správních orgánů - Magistrátu města Hradec Králové a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje došlo ke zneužití vlastnického práva, tedy jednání v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny, a to zejména Magistrátem města Hradec Králové, ale i Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, který tato pochybení svými rozhodnutími fakticky schválil, spočívající zejména v prodeji pozemku parc. č. X2 v k.ú. Roudnička z majetku statutárního města Hradec Králové soukromým osobám, ačkoli tento pozemek byl původně součástí místní komunikace parc. č. X3, která podle platného územního plánu města náleží k plochám určeným z hlediska funkce motorové dopravě a komunikační síti a na pozemku byl navíc umístěn chodník, který je chráněn zvláštním zákonem, aniž bylo jakkoli smluvně zajištěno, že nabyvatel pozemku je povinen toto funkční vymezení respektovat a zdržet se jakýchkoli jednání směřujících k využití předmětného pozemku jiným než shora určeným způsobem, to vše za stavu, kdy v dotčené lokalitě není jiný chodník, který by mohli používat občané v zájmu bezpečné chůze po místní komunikaci. Tímto postupem došlo k poškození města, které přišlo o část svého nemovitého majetku bez jakékoli možnosti s tímto svým bývalým vlastnictvím nakládat. Zásadní pak byl zásah do práv stěžovatele, jemuž bylo odepřeno stát se účastníkem územního řízení o povolení umístění stavby rodinného domu. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Hradci Králové mu svým postupem v dané věci a vydanými rozhodnutími odepřely právo na soudní a jinou právní ochranu (právo na spravedlivý proces) a zasáhlo do jeho práva vlastnického. V dané věci odkazuje stěžovatel i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99 a zejména v něm zmiňovanou prvorepublikovou liberální úpravu a široký výklad pojmu "soused" ve stavebním řízení.
II.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud poté shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou, vyložily náležitě důvody, které je k jejich rozhodnutí vedly. Námitky stěžovatele byly již před obecnými soudy řádně projednány.
9. K té části argumentace stěžovatele, kde upozorňuje na nesprávný postup obce při prodeji jejího majetku a považuje jej za zneužití vlastnického práva obce, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel před Ústavním soudem může namítat jen zásahy do svých základních práv. Problematika hospodaření obce s obecním majetkem nemůže být předmětem posuzování ze strany Ústavní soudu na půdorysu ústavní stížnosti stěžovatele, aniž by bylo zřejmé, jak by tímto způsobem mělo být zasaženo do základních práv stěžovatele.
10. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu