ECLI:CZ:US:2014:1.US.2531.13.1
sp. zn. I. ÚS 2531/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů - ze dne 16. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2531/13 ve věci ústavní stížnosti Dany Havlíčkové, zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem 9. května 1282/6, Tábor, proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2013 č. j. 7 EXE 4335/2011-64 o zamítnutí stěžovatelčiných námitek směřujících proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu v Benešově jako účastníka řízení.
I. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2013 č. j. 7 EXE 4335/2011-64 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2013 č. j. 7 EXE 4335/2011-64 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Benešově, kterým byly v rámci exekučního řízení zamítnuty její námitky směřující proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce. Tímto příkazem ze dne 5. 5. 2013 č. j. 099 EX 8245/11-21 byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 28 173,77 Kč a náklady oprávněného ve výši 28 222 Kč, přičemž při výpočtu výše nákladů oprávněného byla použita vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.").
2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že usnesením okresního soudu bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřuje v tom, že okresní soud při rozhodování o jejích námitkách aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., přestože tato již v dané době byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), a to s účinností od 7. 5. 2013. I když tedy příkaz k úhradě nákladů exekuce byl soudním exekutorem vydán ještě před vykonatelností nálezu Ústavního soudu, tj. za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., stěžovatelka proti příkazu podala námitky, čímž oddálila nabytí právní moci příkazu soudního exekutora. Nárok oprávněného na odměnu za právní zastoupení v exekučním řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. tedy nebyl pravomocně přiznán ještě za účinnosti této vyhlášky, před nastoupením derogačních účinků nálezu Ústavního soudu. Okresní soud pak o podaných námitkách rozhodoval za situace, kdy již derogační účinky nálezu nastaly. Okresní soud tak při svém rozhodování použil vyhlášku, která byla dříve Ústavním soudem shledána protiústavní a jako taková účinně zrušena. Tím nepřípustně zasáhl do stěžovatelčina základního práva, pročež stěžovatelka navrhla zrušení předmětného usnesení okresního soudu.
3. V souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud k vyjádření k ústavní stížnosti též účastníka řízení (oprávněný v exekučním řízení jako potenciální vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem se svého postavení vzdal). Okresní soud v Benešově jako účastník řízení ve svém vyjádření zdůraznil, že jsou mu známy důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., jakož i obsah sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. Org. 23/13 k účinkům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (publikovaného pod č. 117/2013 Sb.); přesto svůj postup považuje za správný. V případě rozhodnutí o námitkách podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jde ze strany soudu o "pouhý" přezkum vydaného rozhodnutí, pročež by soud měl aplikovat ty předpisy, které byly účinné v době vydání napadeného rozhodnutí (příkazu), a to i za situace, že následně byly zrušeny. Pokud soud shledá příkaz k úhradě nákladů exekuce věcně správným, měl by námitky zamítnout. Zrušení věcně správného příkazu k úhradě nákladů exekuce jen proto, že by vydán podle následně zrušeného předpisu, by podle okresního soudu znamenalo značný zásah do právní jistoty a principu důvěry občanů v právo, a to i za situace, že předmětný příkaz zatím nenabyl právní moci. Okresní soud je tak toho názoru, že v daném případě by měl převážit princip právní jistoty nad důvody, které Ústavní soud vedly k derogaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., a podaná ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
4. K posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, sp. zn. 099 EX 8245/11 a spis Okresního soudu v Benešově sp. zn. 7 EXE 4335/2011. Z nich bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 10. 2011 č. j. 7 EXE 4335/2011-24 byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky proti stěžovatelce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 5. 2013 č. j. 099 EX 8245/11-21 určil soudní exekutor výši nákladů exekuce částkou 28 173,77 Kč a výši nákladů oprávněného částkou 28 222,00 Kč a stěžovatelce jako povinné uložil povinnost k jejich zaplacení. Náklady oprávněného, zastoupeného v exekučním řízení advokátem, byly určeny v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 a vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (pro náhradu hotových výdajů). Citovaný příkaz byl stěžovatelce doručen dne 7. 5. 2013. Stěžovatelka proti němu podala námitky, v nichž požadovala stanovení nákladů exekuce v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. s poukazem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (viz výše). Soudní exekutor námitkám nevyhověl a postoupil je okresnímu soudu jako soudu exekučnímu. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2013 č. j. 7 EXE 4335/2011-64 byly stěžovatelčiny námitky zamítnuty a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud shledal napadený příkaz věcně správným a poukázal na skutečnost, že příkaz byl vydán dne 5. 5. 2013, zatímco ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. došlo až s účinností od 7. 5. 2013.
II.
5. Ústavní stížnost je důvodná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však Ústavní soud shledal, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení zmíněných ústavněprávních principů.
7. Otázkou nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 899/11 ze dne 14. 12. 2011 (N 210/63 SbNU 441) nebo nález sp. zn. I. ÚS 465/11 ze dne 22. 3. 2012 (N 57/64 SbNU 695); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat kupříkladu za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných právních předpisů ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to například v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu, nebo pokud by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1690/09 ze dne 29. 10. 2009 (N 230/55 SbNU 167) nebo nález sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 36/52 SbNU 367)].
8. Do problematiky nákladů řízení významně zasáhl nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), kterým byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, ke kterému došlo dne 7. 5. 2013. Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška č. 484/2000 Sb. nenaplňovala původně zamýšlený účel a nevedla k odstranění průtahů způsobených účastníky řízení spočívajících v navyšování úkonů právní služby. Náklady vypočtené podle této vyhlášky se naopak pravidelně dostávaly do hrubého nepoměru k žalované hodnotě sporu, a tak docházelo k sankcionování neúspěšné strany řízení, přičemž výše uložených nákladů byla v rozporu s principem proporcionality sankcí. Tím docházelo de facto k ukládání sankce bez zákona, čímž se vyhláška č. 484/2000 Sb. dostávala do rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ústavní soud přitom neshledal ani přijatelnou a s ústavními principy souladnou možnost ústavně konformní interpretace a aplikace předmětné vyhlášky, a tak ji jako protiústavní zrušil.
9. K citovanému plenárnímu nálezu Ústavní soud připojil též sdělení ze dne 30. 4. 2013 č. Org. 23/13 k účinkům tohoto nálezu (publikováno pod č. 117/2013 Sb.). V tomto sdělení Ústavní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou zdůraznil, že v případě nároků na paušální odměnu přiznaných dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (tj. před vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů) převáží princip právní jistoty před důvody, které Ústavní soud vedly k derogaci vyhlášky, a tyto nároky tak mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce (neuplatní se zde ustanovení §71 odst. 2 věty za středníkem zákona o Ústavním soudu).
10. Je však třeba připomenout, že uvedené sdělení se týká toliko nároků na odměnu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., které byly ještě před vykonatelností nálezu Ústavního soudu, tj. přede dnem 7. 5. 2013, přiznány pravomocně. Naopak v nyní projednávaném případě byly náklady oprávněného v exekučním řízení, zahrnující též odměnu za zastoupení advokátem vypočtenou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., stanoveny příkazem soudního exekutora ze dne 5. 5. 2013 č. j. 099 EX 8245/11-21, který ve výroku o nákladech řízení oprávněného nabyl právní moci až dne 21. 6. 2013. Stěžovatelka proti tomuto příkazu totiž podala námitky coby zvláštní opravný prostředek, jenž způsobuje, že jím napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce nenabývá právní moci a náklady jím určené nelze vymoci (viz Kasíková, M., Kučera, Z. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 506-507). Okresní soud tak ve stěžovatelčině věci přezkoumával nepravomocný příkaz soudního exekutora, v němž sice bylo rozhodnuto v souladu s právní úpravou účinnou v době vydání příkazu, nicméně v době rozhodování okresního soudu již došlo ke změně této úpravy - zrušení v příkazu použitého podzákonného právního předpisu pro nezákonnost, ba i protiústavnost. Tuto změnu měl proto okresní soud náležitě reflektovat, a to též s ohledem na princip závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu zakotvený v čl. 89 odst. 2 Ústavy. S ohledem na nepravomocnost příkazu k úhradě nákladů exekuce, respektive výroku o náhradě nákladů oprávněného v okamžiku nabytí vykonatelnosti derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 v daném případě nemohl převážit princip právní jistoty (svědčící ve prospěch oprávněného), jak se domnívá okresní soud.
11. Shora uvedený závěr ostatně vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2327/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 95/73 SbNU 573), který se týkal obdobné věci jako je ta nyní projednávaná. V citovaném nálezu bylo konstatováno, že při rozhodování o námitkách proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce měl obecný soud (rozhodující po 7. 5. 2013) do svého hodnocení správnosti toliko nepravomocně přiznaných nákladů exekuce promítnout stanoviska vyjádřená v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byl vázán, a pokud tak neučinil, porušil právo povinného (stěžovatele) na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nemá důvod odchylovat se od tohoto svého názoru; takové odchýlení by bylo v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti, jakož i v rozporu s principem rovnosti. Nezbývá tak než uzavřít, že postup Okresního soudu v Benešově ve stěžovatelčině věci byl vskutku svévolným (nerespektováním kogentní normy - zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelčina práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud přitom dodává, že ačkoliv otázka intertemporálních účinků jeho derogačních nálezů je nemálo složitá, je třeba akcentovat, že v daném případě šlo o nálezem zrušený podzákonný předpis, vyhlášku ministerstva, nikoliv předpis zákonný. Přitom v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce vázán toliko zákonem (a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu) a je oprávněn posoudit soulad jiného, tedy podzákonného právního předpisu se zákonem (nebo mezinárodní smlouvou). Nadto ve stěžovatelčině případě byl předmětný příkaz soudního exekutora vydán dne 5. 5. 2013, a přestože derogační nález Ústavního soudu nabyl vykonatelnosti až dne 7. 5. 2013, vyhlášen byl již dne 24. 4. 2013. Soudní exekutor tak v době vydání daného příkazu fakticky nemohl nevědět o zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem pro její protiústavnost, byť toto zrušení ještě nebylo účinné. Přitom samozřejmě stejně jako soudce ani soudní exekutor není vázán podzákonným právním předpisem, ale jen zákonem, a tudíž ani ve stěžovatelčině věci takto nebyl vázán vyhláškou č. 484/2000 Sb. přede dnem 7. 5. 2013. Úvaha o aplikovatelném právním přepisu při určování výše nákladů oprávněného v exekučním řízení tak mohla (měla) být obsažena již v příkazu soudního exekutora; a tím spíše - a to s výsledkem nemožnosti použití Ústavním nálezem již zrušené vyhlášky - musela být obsažena v rozhodnutí okresního soudu o stěžovatelčiných námitkách. V neposlední řadě lze ostatně poukázat i na skutečnost, že s ohledem na ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a dopad sdělení Ústavního soudu č. Org. 23/13 toliko na pravomocně přiznané nároky na náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. by patrně nebylo lze jinak než uzavřít, že případný nárok na náhradu nákladů řízení vypočtených podle této vyhlášky, který by byl pravomocně přiznán až po účinném zrušení vyhlášky dne 7. 5. 2013 (jako se stalo i v nyní projednávaném případě), by musel být uznán nevykonatelným. Takové rozhodnutí soudu, potvrzující rozhodnutí soudního exekutora o právu oprávněného na náhradu nákladů řízení, ovšem bez možnosti výkonu takto přiznaného práva, by se zcela příčilo smyslu soudního rozhodování.
13. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy Ústavní soud v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a usnesení okresního soudu ze dne 13. 6. 2013 č. j. 7 EXE 4335/2011-64 zrušil. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).