ECLI:CZ:US:2014:1.US.2535.13.1
sp. zn. I. ÚS 2535/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti občanského sdružení Ochranná asociace zvukařů - autorů, o. s., sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 177/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. 15 Co 553/2012, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanoveními čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě; současně mělo být porušeno rovněž ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Žalobou ze dne 12. 6. 2009 se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 24 793 466 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím ministra kultury v řízení o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů. Škoda měla spočívat v nerealizovaných výběrech odměn kolektivně spravovaných práv za roky 2004 až 2006.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 13 C 166/2009 rozhodl, že stěžovatelův nárok na náhradu škody je co do základu opodstatněn. K odvolání žalované strany Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl. Stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je správné.
4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za nesprávná, neboť v rozporu s úmyslem zákonodárce, stanoviskem doktríny a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu vycházejí z premisy, že udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv není nárokové. S odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 18/01, III. ÚS 165/02, Pl. ÚS 72/06, I. ÚS 1628/07, I. ÚS 3026/07) se stěžovatel domnívá, že v projednávané věci byly naplněny všechny podmínky objektivní odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť nezákonnost rozhodnutí ministra kultury ze dne 15. 1. 2004 dokládá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. 5 Ca 39/2004 a vzniklou škodu představuje nevyplacení autorských odměn za období let 2004 - 2006; příčinná souvislost je potom dána tím, že pokud by neexistovalo předmětné rozhodnutí ministra kultury, a naopak již v roce 2004 by ministr kultury stěžovateli k jeho žádosti oprávnění k výkonu kolektivního správce udělil), stěžovatel by jako kolektivní správce vybral a autorům rozdělil autorské odměny způsobem, kterým tak činí - právě z důvodu nezákonného rozhodnutí ministra kultury - až od roku 2007.
5. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. Stěžejní námitku projednávané ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatele, že obecné soudy (jmenovitě dovolací soud) nesprávně (svévolně) vycházely při posuzování předmětné žaloby z předpokladu, že na udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv není právní nárok. V této souvislosti je však třeba stěžovateli připomenout, že Nejvyšší soud nic takového v odůvodnění napadeného rozsudku netvrdí; s odkazem na komentářovou literaturu toliko uvádí, že na udělení oprávnění je právní nárok, "ovšem pouze za splnění zákonných podmínek, z nichž některé jsou ve značné míře závislé na volném správním uvážení ministerstva (...). Z uvedeného vyplývá, že se jedná o úvahové rozhodnutí správního orgánu". Stěžovatelovu stěžejní námitku proto není možno považovat za případnou, neboť ji podporující argumentace nikterak nepolemizuje se správností, tím méně pak ústavností, závěru dovolacího soudu, že ačkoliv měl stěžovatel na vydání oprávnění k výkonu kolektivní správy právní nárok, měl současně správní orgán posuzující jeho žádost jistou míru diskrece, jejíž využití nemůže - toliko z důvodu, že původní rozhodnutí bylo posléze tímto správní orgánem přehodnoceno - bez dalšího zakládat nezákonnost tohoto rozhodnutí.
8. Ve zbývající části je třeba považovat ústavní stížnost jen a pouze za pokračující polemiku se správností závěrů obecných soudů, k jejímuž věcnému posouzení není Ústavní soud zásadně oprávněn (srov. bod 5), pročež se omezí na konstatování, že se všemi stěžovatelkou vznesenými námitkami i odkazy na jednotlivé nálezy Ústavního soudu se již řádně vypořádal Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku; na jeho ústavně konformní odůvodnění (opak se stěžovateli nepodařil prokázat) je proto namístě již pouze v úplnosti odkázat.
9. V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
10. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu