ECLI:CZ:US:2014:1.US.255.14.1
sp. zn. I. ÚS 255/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šenka, zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 8, proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2013 č. j. 6 To 282/2013-313, jímž byl zrušen výrok o náhradě škody stěžovateli a stěžovatel byl odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2013 vydaným pod sp. zn. 70 T 38/2013 bylo mimo jiné obžalovanému (který měl řídit v podnapilém stavu a stěžovatele zranit) uloženo uhradit stěžovateli škodu ve výši 204.635 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 400.000 Kč. Na základě odvolání obžalovaného byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2013 vydaným pod sp. zn. 6 To 282/2013 výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy zrušen a stěžovatel byl s odvoláním na §265 trestního řádu odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že rozhodnutí okresního soudu nebylo v části výroku o náhradě škody (týkající se nemajetkové újmy) řádně odůvodněno, část škody měla být uhrazena již před rozhodnutím soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces. Stěžovateli byla totiž původně přiznána škoda způsobena jednáním odsouzeného, a to škoda na věcech, na zdraví a nemajetková újma, které stěžovatel utrpěl tím, že do něj odsouzený dne 24. 11. 2012 v podnapilém stavu narazil osobním automobilem, když stěžovatel řádně označen vykonával pracovní činnost v řádně označeném úseku, a kromě věcné škody mu způsobil škodu na zdraví spočívající v tříštivé zlomenině dolních konců obou bérců, otřesu mozku těžšího stupně, kompresivní zlomenině obratlových těl Th 4, 5 a 7, podvrtnutí krční páteře, úrazovém šoku a kontuze mozku. Protiprávní jednání odsouzeného stěžovatel pociťuje negativně ve své psychické sféře, cítí se být dotčen protiprávním jednáním odsouzeného. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemajetkovou újmu nepožaduje jako újmu na zdraví, ale jako nemajetkovou újmu, způsobenou trestním jednáním odsouzeného, kterým byl zasažen ve svém právu na soukromí a lidskou důstojnost. Trestní jednání odsouzeného považuje stěžovatel za hrubě porušující společenské hodnoty a pravidla platící v naší společnost.
4. Stěžovatel má za to, že skutkový stav, tedy i protiprávní jednání odsouzeného, které stěžovateli způsobilo nemajetkovou újmu, bylo prokázáno v hlavním líčení a je obsahem rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že došlo nezákonným jednáním odsouzeného k porušení jeho práva na soukromí a důstojnost. Bylo pak na obecných soudech zvážit, zda protiprávní jednání odsouzeného je či není objektivně způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu. Jak soud prvního stupně, tak ani odvolací soud tuto otázku vůbec neřešily. Soud prvního stupně přiznání nemajetkové újmy vůbec nezdůvodnil, odvolací soud mu tuto vadu sice vytkl, ovšem sám ji nenapravil, pouze v napadeném rozsudku uvedl, že nemajetková újma stěžovatele nebyla ničím podložena, okresní soud neměl podklady k tomu, aby o tomto nároku vůbec rozhodl. Ačkoliv Ústavní soud konstantně judikuje, že jednou ze zásad na spravedlivý proces je i řádné odůvodnění rozhodnutí, tedy že orgány veřejné moci jsou při své rozhodovací činnosti povinny výroky svých rozhodnutí řádně zdůvodnit, soudy obou stupňů tuto povinnost v rozporu se zákonem nesplnily. Odůvodněním výroku rozhodnutí vydaného v adhezním řízení se zabýval Ústavní soud i ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012, z nějž vyplývá, že trestní soud má v adhezním řízeni povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s procesním postupem obecných soudů. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
7. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2954/11 vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele v pozici odsouzeného, zavázaného nedostatečně odůvodněným rozsudkem trestního soudu k úhradě náhrady škody. Z citovaného nálezu nevyplývá povinnost trestních soudů vždy rozhodovat o nárocích poškozených formou adhezního řízení. Skutečnost, že trestní soudy odkáží poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, odpovídá zákonu, jehož ústavní konformitu ani stěžovatel nerozporuje. Pokud byl tedy napadený výrok krajského soudu vydán v souladu se zákonem, který je souladný s ústavním pořádkem, a v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, nelze takovýto postup, resp. takovéto rozhodnutí shledat jako neústavní.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu