ECLI:CZ:US:2014:1.US.2565.14.1
sp. zn. I. ÚS 2565/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Hejdy, Ph.D., právně zastoupeného Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem Revoluční 13, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014 č. j. 29 Co 455/2013-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Na základě žaloby vedlejší účastnice, manželky stěžovatele, mu byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 241/2010-162 ze dne 6. 6. 2013 uložena povinnost zaplatit jí na výživném na nerozvedenou manželku částku celkem 64 700 Kč.
Vůči tomuto rozsudku, jeho výroku I., podal stěžovatel včasné odvolání. Městský soud pak napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu v předmětném výroku I. potvrdil (upřesnil pouze období, za které jí výživné náleží).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud nevyjádřil k jeho odvolacím argumentům, že se omezil pouze na přepis argumentace soudu I. stupně a svůj názor vyjádřil toliko na závěr svého rozsudku tak, že odvolání v zásadě není opodstatněné a odvolací námitky stěžovatele neshledává právně relevantními, a to bez dalšího zdůvodnění. Tímto mu dle jeho přesvědčení upřel odvolací soud soudní ochranu a tím též právo na spravedlivý proces.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší civilním soudům, výjimku představuje situace, kdy zároveň došlo k porušení ústavně zaručeného práva. S ohledem na uvedené není tedy oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného na nerozvedenou manželku.
6. Ohledně námitek stěžovatele, že se odvolací soud ne zcela dostatečně zabýval argumentací stěžovatele, je třeba podotknout, že odvolání proti rozsudku soudu I. stupně bylo ze strany stěžovatele již druhé v pořadí, první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 7. 2011 č. j. 18 C 241/2010-45 byl zrušen rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012 č. j. 29 Co 576/2011-94. Odvolací soud v tomto rozhodnutí uložil soudu I. stupně zabývat se skutečnostmi týkajícími se převodu bytu, majetkovými poměry stěžovatele, zejména pokud jde o splácení hypotéky a hrazení jeho cesty za prací z Liberce do Prahy. Soud I. stupně dokazování doplnil v souladu s pokyny soudu odvolacího a dospěl k závěru, že vedlejší účastnici náleží výživné na nerozvedenou manželku ve výši 64 700 za období od 27. 8. 2010 do 20. 4. 2012 a že stěžovatel je povinen jej splácet v pravidelných splátkách ve výši 6 000 Kč měsíčně. Pokud v napadeném rozhodnutí odvolací soud rozsáhle citoval z rozsudku soudu I. stupně a s jeho závěry se ztotožnil, přičemž stručně vyložil, z jakých důvodů, nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
7. S ohledem na charakter námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Nic takového Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu