ECLI:CZ:US:2014:1.US.2577.13.1
sp. zn. I. ÚS 2577/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Šiškové, právně zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 24 Co 3/2013-98, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 21. 8. 2013, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.
Dne 18. 11. 2011 podal Petr Šáranský, u Okresního soudu v Benešově (dále také "soud prvního stupně") návrh na omezení nebo zbavení stěžovatelky ve způsobilosti k právním úkonům, přičemž do funkce opatrovníka navrhl svoji manželku Danu Šáranskou (dceru stěžovatelky). Stěžovatelka si dne 10. 2. 2012 zvolila zástupce z řad advokátů.
V řízení před soudem prvního stupně došlo k ustavení znalce, který měl posoudit zdravotní stav vyšetřované. V posudku vypracovaném dne 12. 7. 2012 znalec uvedl, že stěžovatelka sice trpí úzkostnými stavy, avšak nikoliv v takové míře, že by nebyla schopna obstarávat si své záležitosti a vystupovat v právních vztazích. Stěžovatelka ve vyjádření k posudku ze dne 17. 9. 2012 uvedla, že k němu nemá žádné námitky, přičemž současně navrhla, aby soud vyzval navrhovatele ke sdělení, zda na svém návrhu trvá. Jednání ve věci bylo nařízeno na 15. 10. 2012, osobně se dostavili navrhovatel, stěžovatelka a její právní zástupce. Na začátku jednání vzal navrhovatel návrh zpět, a proto usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 10. 2012, č. j. 3 Nc 554/2011-51, řízení zastavil s tím, že o nákladech bude rozhodnuto dodatečně. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 11. 2012, č. j. 3 Nc 554/2011-62 bylo o nákladech rozhodnuto tak, že žádný z účastníků (výrok I.) ani Česká republika (výrok II.) nemá právo na jejich náhradu.
Proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že soud jí sice poskytl ochranu tím, že řízení zastavil, avšak neochránil ji dostatečně, neboť jí bez jejího zavinění zcela zbytečně vznikly náklady soudního řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2013, č. j. 24 Co 3/2013-73, napadený výrok I. změnil tak, že navrhovatel je povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 352,- Kč. Náklady odvolacího řízení nebyly přiznány žádnému z účastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a usnesením ze dne 29. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 1226/2013-91 rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze v následném usnesení ze dne 27. 6. 2013, č. j. 24 Co 3/2013-98, rozhodl tak, že navrhovatel je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 320,- Kč (výrok I.) a stěžovatelka je povinna nahradit navrhovateli náklady odvolacího řízení ve výši 928,- Kč (výrok II.)
II.
Výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, neboť dle jejího názoru zasáhlo do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že náklady řízení před soudem prvního stupně vyčíslila částkou 15 810,- Kč, přičemž přiznáno jí bylo pouze 3 320,- Kč. Úspěšná tedy byla co do výše 21 %, navrhovatel byl úspěšný co do výše 79 %. Náklady navrhovatele v odvolacím řízení proto byly přiznány ve výši 928,- Kč (58 % z částky 1 600,- Kč).
Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel pouze z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to s odkazem na neústavnost vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Stěžovatelka uvádí, že pokud byla vyhláška č. 484/2000 Sb. zrušena ke dni 7. 5. 2013 (kdy byl publikován nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb.), pak se na řízení před soudem prvního stupně, první odvolací řízení a dovolací řízení měla aplikovat právě tato vyhláška, zatímco na druhé odvolací řízení se měla aplikovat vyhláška č. 177/1996 Sb. Odvolací soud tak měl pochybit tím, že nerespektoval §15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle nějž platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátu nebo komerčnímu právníkovi odměna podle dosavadních předpisů.
Druhý významný argument stěžovatelky se týká určení počtu úkonů právní služby. Konkrétně uvádí, že je nespravedlivé, aby za daných okolností byl uznán pouze jediný úkon právní služby (jednání ze dne 15. 10. 2012) a nikoliv i úkony další, zejména převzetí věci nebo vyjádření ke znaleckému posudku.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný.
Pokud se jedná o námitky vztahující se k nákladovému výroku, konstatuje Ústavní soud, že se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a opakovaně konstatoval, že tato otázka zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako soud třetí či čtvrté instance. Interpretace a aplikace relevantních pravidel procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to opět obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je oprávněn pouze posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlnosti, obsaženým zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se otázkou nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí podložil úplným odůvodněním. Lze dokonce konstatovat, že stěžovatelka pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecného soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívala ve dvou zásadních tvrzeních, konkrétně, že odvolací soud měl na rozhodování o nákladech části řízení aplikovat vyhlášku č. 484/2000 Sb. a nikoliv vyhlášku č. 177/1996 Sb., a že soud měl stěžovatelce přiznat náhradu nákladů spočívajících i v jiných úkonech právní služby než pouze účasti na jednání.
K prvnímu argumentu Ústavní soud uvádí, že není důvodný. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, lze aplikovat pouze vyhlášku č. 177/1996 Sb., jejíž použití za určitých okolností připouští ustanovení §151 odst. 2 občanského soudního řádu. Lze konstatovat, že tento závěr je v plném souladu se Sdělením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 k účinkům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. Org. 23/13.
Druhému argumentu stěžovatelky rovněž nelze přisvědčit. Odvolací soud velmi podrobně rozvádí, proč stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení pouze částečně. V odůvodnění konkrétně uvádí, že v souzené věci bylo o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu. Podle něj obecně platilo, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu. V části tohoto ustanovení za středníkem zákon sice dával možnost přiznat náhradu nákladů, avšak pouze tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na zbavení či omezení stěžovatelky ve způsobilosti k právním úkonům nebylo možné (aspoň v jeho počátcích) považovat za zjevně bezdůvodný či dokonce šikanózní, neboť problematičnost chování stěžovatelky vyplývá i ze znaleckého posudku. Pokud však navrhovatel trval na svém návrhu i po zjištění výsledků znaleckého vyšetření stěžovatelky, lze v této okolnosti spatřit důvody pro přiznání nákladů řízení, které stěžovatelce zcela zbytečně vznikly. Mezi ně lze však řadit pouze náklady právního zastoupení spočívající v účasti na jednání a náklady samotné stěžovatelky rovněž související s účastí na jednání. Celkem se tak jednalo o částku 3 320,- Kč (2 368,- Kč náklady právního zastoupení a 952,- Kč náklady stěžovatelky). Pokud šlo o náhradu ostatních nákladů stěžovatelky, nebyly ze strany odvolacího soudu přiznány s odkazem na výše uvedený §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Ani v tomto bodě tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu nic vytknout, resp. v něm nelze spatřovat znaky svévole nebo libovůle. Stejně tak nelze učinit závěr, že by se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Pokud jde o náklady odvolacího řízení, lze konstatovat, že byly přiznány v souladu se zákonem. Žádala-li stěžovatelka přiznání náhrady nákladů ve výši 15 810,- Kč, přičemž odvolací soud jí přiznal částku 3 320,- Kč, byla úspěšná z 21 % a navrhovatel byl úspěšný ze 79 %. Celkový rozdíl tak představoval 58 %, což bylo zohledněno ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy soud navrhovateli přiznal částku 928,- Kč (58 % z 1 600,- Kč).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Praze nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu