ECLI:CZ:US:2014:1.US.2590.14.1
sp. zn. I. ÚS 2590/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Rumjany Šmídové, právně zastoupené JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou se sídlem Dušní 22, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. 2 Ads 44/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 4. 3. 2013 č. j. X-JS. Tímto rozhodnutím zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí ČSSZ ze dne 21. 12. 2012 č. j. X, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu, a to pro nesplnění podmínek §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a s odkazem na Smlouvu mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení, č. 2/2000 Sb.m.s. (dále jen "Smlouva") a Dohodu mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik (dále též jen "SSSR") o sociálním zabezpečení, č. 116/1960 Sb. (dále jen "Dohoda"). ČSSZ nevyhověla stěžovatelce v její žádosti o započtení doby studia v Bulharsku v letech 1959 - 1963 a v SSSR v letech 1963 - 1967, které bylo následně využito pro účely výdělečné činnosti v bývalém Československu, resp. následně v České republice, s ohledem na ustanovení Smlouvy a Dohody. V intencích těchto dokumentů mohly být doby pojištění zhodnoceny pouze na podkladě potvrzení bulharského a ruského nositele pojištění, neboť se jednalo o doby, které stěžovatelka získala podle právních předpisů uvedených zemí. Ani bulharský ani ruský nositel pojištění stěžovatelkou uplatňované doby studia nepotvrdil.
3. Městský soud shledal správnými závěry žalované; vyšel z toho, že pokud se jedná o studium v Bulharsku, podle Smlouvy platí, že se započtení dob pojištění řídí právními předpisy státu, na jehož území byla doba získána a tento stát je zároveň příslušný k posuzování nároku na důchod a přiznání důchodu za tuto dobu. Ke studiu v SSSR také nemůže být přihlédnuto, neboť je nutné vycházet z potvrzení ruského nositele pojištění, když se započtení doby zaměstnání provádí podle právních předpisů té smluvní strany, na jejímž území byla vykonávaná práce nebo jí na roveň postavená činnost. Český nositel pojištění vychází, pokud jde o rozsah a kvalifikaci dob pojištění, z hodnocení dob pojištění podle právních předpisů druhé smluvní strany poskytnutých tamějšími nositeli pojištění. Nemůže tedy sám přehodnocovat data získaná od partnerské instituce podle toho, jak by byla hodnocena podle českých předpisů.
4. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu v kasační stížnosti výslovně uplatnila důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Při posuzování nároku stěžovatelky podle jeho názoru správní orgán a posléze i soud správně vycházely z textu výše uvedené Smlouvy mezi ČR a Bulharskem a Dohody mezi ČSR a SSSR. Jedná se o mezinárodní smlouvy, které splňovaly požadavky podle čl. 10 Ústavy a v posuzovaném období byly nesporně plně aplikovatelné. V době, kdy ČSSZ vydala napadené správní rozhodnutí, byla jak Smlouva, tak Dohoda, aplikovatelná v plné míře. Nejvyšší správní soud neshledal vůči stěžovatelce ani žádný diskriminační přístup. Při úvahách o povinnosti rovného zacházení je třeba podle jeho názoru vycházet z toho, že nedovolené nerovné zacházení je možno konstatovat pouze v případě, kdy se poruší pravidlo "stejnému stejně, odlišnému odlišně" (rozsudek ze dne 7. 11. 2012, č. j. 6 Ads 76/2012 - 63). Skutečnost, že je vůči osobám, žadatelům o dávku důchodového pojištění, přistupováno odlišně v důsledku jiné právní úpravy aplikovatelné na jejich poměry (vypovězení mezinárodní smlouvy), nezpůsobuje nerovné či diskriminační zacházení. Tyto osoby, které uplatnily svůj nárok na důchod v rozdílné době, a tedy za účinnosti různých právních předpisů, se nenacházejí ve stejné situaci, a proto odlišné posouzení jejich nároků nelze považovat za porušení rovného zacházení či zákazu diskriminace.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postoj, který ČSSZ a soudy v daném případě zaujímají, je přísně formalistický, což zakládá jeho neslučitelnost se zásadami materiální spravedlnosti a směřuje k dosažení ústavně nekonformního výsledku. Obecné soudy zde poskytují postupu ČSSZ svoji ochranu, ačkoliv si uvědomují, že v jeho důsledku je stěžovatelka výrazně poškozena na výši svých důchodových nároků ve srovnání s osobou, která by při získání stejného rozsahu doby pojištění získala nárok na důchod v době po zániku platnosti Dohody.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před ím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
9. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi stěžovatelkou uváděnými námitkami, přičemž zřetelně a srozumitelně vyložil, proč považuje postup ČSSZ ve věci výpočtu stěžovatelčina důchodu za správný a zákonný.
10. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se s námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť kasační soud jakož i správní soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
11. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu