ECLI:CZ:US:2014:1.US.2624.14.1
sp. zn. I. ÚS 2624/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Grafa, zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 505/118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. 26 Cdo 1866/2014-425, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013 č. j. 18 Co 1/2013-398 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012 č. j. 17 C 158/2008-363, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých ústavně zaručených práv, a to práva na právní jistotu a předvídatelnost práva, plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel uzavřel 22. 5. 1996 s Vysokým učením technickým v Brně nájemní smlouvu, jíž si pronajal budovu s nebytovými prostorami a pozemek za účelem provozování své obchodní činnosti. V nájemní smlouvě (v jejím čl. III) bylo mimo jiné sjednáno, že nájemce provede případné stavební úpravy v nemovitosti na vlastní náklady. Tato nájemní smlouva byla vypovězena v květnu 2005 právními nástupci pronajímatele (novými vlastníky pronajímané nemovitosti) z důvodu dluhu na nájemném. Stěžovatel se po vlastnících nemovitosti domáhal zaplacení částky 6.153.100 Kč s úrokem z prodlení z důvodu investic, které provedl v pronajaté nemovitosti. V žalobě uvedl, že v roce 2007 majitelé nemovitosti převážnou část stavebních úprav vybudovaných stěžovatelem odstranili. Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, a to proto, že uzavřená nájemní smlouva je absolutně neplatná v části týkající se nebytových prostor podle tehdy účinného §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, konkrétně ustanovením §3 odst. 2 věta první zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále "zákon o nájmu nebytových prostor"), jelikož nebytové prostory nebyly pronajaty k účelům, ke kterým byly stavebně určeny.
3. Krajský soud ve svém napadeném rozsudku shledal tento závěr jako nesprávný, neboť nájemní smlouvou byla pronajata celá budova (obsahující nebytové prostory), přičemž je-li budova pronajata jako celek (i když obsahuje jen nebytové prostory), režim nájemního vztahu je podřízen §663 a násl. občanského zákoníku a ustanovení zákona o nájmu nebytových prostor se neužijí. Nájemní smlouvou došlo k nájmu budovy a pozemku pro účely podnikání. Vůle účastníků směřovala k pronájmu budovy, obsahující nebytové prostory, a pozemku jako jednoho celku, přičemž vzhledem k účelu, který účastníci uzavřením slovy sledovali (provozování obchodní činnosti), nelze od sebe oddělit část smlouvy týkající se nebytových prostor od části týkající se pozemku. Bod III. nájemní smlouvy obsahuje ujednání účastníků smlouvy o tom, že nájemce provede na vlastní náklady stavební úpravy po předchozím odsouhlasení pronajímatelem (po předchozím předložení příslušné projektové dokumentace) a v souladu s platnými právními předpisy. S odkazem na vůli stran je tedy zřejmé, že stěžovatel nemá nárok na náhradu vynaložených nákladů na stavební úpravy nemovitosti. Krajský soud pak uvedl, že závěr, že nájemce není oprávněn domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota nemovitosti, udělil-li pronajímatel ve smlouvě souhlas k provedení úprav na pronajaté věci s tím, že nájemce bude realizovat tyto úpravy na své náklady, je judikaturou obecně respektován a odkázal se na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl s tím, že právní názor odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudu dovolacího, na niž ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a zásah do svého práva na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel podal žalobu u soudu prvního stupně v lednu 2008. V rámci prvostupňového řízení bylo prováděno rozsáhlé dokazování zaměřené na otázku zjištění konkrétní výše protihodnoty toho, co by měli majitelé nemovitosti zaplatit stěžovateli na zhodnocení pronajatého majetku, a soud prvního stupně dokonce zadal vypracování znaleckého posudku. V takovém duchu se soudní řízení neslo téměř po dobu pěti let. Stěžovatel však byl poté soudem prvního stupně nemile překvapen tím, že výsledné rozhodnutí v konečném výsledku bylo postaveno na právní otázce, s níž bylo možné se vypořádat již na samotném počátku sporu, a nikoliv až po téměř pěti letech. Soud prvního stupně dokonce vydal v této věci na návrh stěžovatele předběžné opatření, kterým zakázal žalovaným nakládat s jejich nemovitým majetkem, neboť naznal, že je zde důvodná obava z ohrožení výkonu rozhodnutí (předběžné opatření potvrdil i odvolací soud). Tím podle stěžovatele dal soud prvního stupně jednoznačně najevo, že nárok stěžovatele je bezpochyby důvodný a bude jen otázkou dalšího dokazování jeho vyčíslení, nikoliv však jeho popření pro údajnou absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Proti nesprávnému právnímu názoru soudu prvního stupně, který byl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a proti nesprávnému procesnímu postupu soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které celé podrobně zaměřil na popření nesprávného a překvapivého právního názoru soudu prvního stupně, tedy právního názoru o tom, že nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s §3 odst. 2 věta první zákona o nájmu nebytových prostor. Odvolací soud pak překvapivě rozhodl v neprospěch stěžovatele z jiného důvodu, čímž opět zasáhl do jeho práva na předvídatelnost soudního rozhodování.
7. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že se sice s majitelem nemovitosti dohodl o tom, že provede stavební úpravy na své náklady, avšak pokud dal majitel nemovitosti souhlas se změnou na pronajaté věci, ale nezavázal se k úhradě nákladů vynaložených nájemcem, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s procesním postupem obecných soudů a s právními názory Nejvyššího soudu k interpretaci podústavního soudu. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Nad to Ústavní soud poukazuje na to, že aprobuje takový postup obecných soudů, který respektuje základní zásadu civilního práva "pacta sunt servanda" (smlouvy nechť jsou dodržovány) [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996, N 96/6 SbNU 197 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3292/09 ze dne 8. 7. 2010, N 140/58 SbNU 163] a dokonce v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3292/09 uvedl, že "zásadu pacta sunt servanda je třeba považovat za přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré právo". Právě v nyní posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s respektem k jasnému obsahu uzavřené smlouvy. Své tvrzení o zhodnocení nemovitosti ostatně sám stěžovatel ve svých podáních zpochybnil tím, že potvrdil, že veškeré jím provedené stavební úpravy stejně majitelé nemovitosti zbourali, proto jím tvrzené "zhodnocení" ani nevyužili. Nesprávné je i očekávání stěžovatele, že vydané předběžné opatření mu zakládá právo očekávat pozitivní rozhodnutí v jeho prospěch ve věci samé, neboť pak by se nejednalo o předběžné opatření, jehož účelem je pouze zatímně upravit vztahy mezi účastníky do definitivního rozhodnutí ve věci samé.
11. K námitce stěžovatele, že řízení v jeho věci před soudem prvního stupně bylo zdlouhavé, Ústavní soud upozorňuje na to, že stěžovatel má k dispozici jiné prostředky, zakotvené především v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, které mu právní řád k ochraně před průtahy řízení poskytuje. Pokud stěžovatel tyto prostředky nevyčerpal, Ústavní soud nesmí závazně předjímat rozhodnutí obecných soudů o existenci průtahů ve skončeném řízení, neboť by se tak dopustil svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)].
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu