ECLI:CZ:US:2014:1.US.2633.13.1
sp. zn. I. ÚS 2633/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Dušana Diviše, zastoupeného Mgr. Olgou Kaizar, advokátkou se sídlem Václavské nám. 1601/47, Praha 1, proti příkazu soudce Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 NT 1263/2013 ze dne 8. 7. 2013, příkazu soudce Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 NT 1264/2013 ze dne 8. 7. 2013, příkazu soudce Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 NT 1265/2013 ze dne 8. 7. 2013, příkazu soudce Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 NT 1266/2013 ze dne 8. 7. 2013, příkazu soudce Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 NT 1267/2013 ze dne 8. 7. 2013 a příkazu soudce Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 NT 1268/2013 ze dne 8. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2013, doplněnou a částečně vzatou zpět dne 6. září 2013, stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozituře Hradec Králové, neboť jimi měl být porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 12 odst. 1, 2 Listiny, jakož i práva garantovaná v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že nařízením prohlídek napadenými příkazy ve všech případech bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny. Předmětný zásah dle jeho názoru nebyl v souladu se zákonem, jednak proto, že příkaz soudu k jeho provedení postrádá odpovídající odůvodnění a z tohoto důvodu je nepřezkoumatelný. Toliko důvody odpovídající požadavku §82 tr. řádu, opravňují k vydání příkazu k prohlídkám, ale ve věci stěžovatele nevyplývají ani z návrhů státního zástupce. Dle názoru stěžovatele, zásah nesledoval legitimní cíl, ale skutečným cílem mělo být něco jiného, než co bylo uvedeno v návrhu na vydání příkazů k prohlídkám. Zásah nebyl nezbytným v demokratické společnosti, neboť jej zcela mohl nahradit dotaz vyšetřovatele na stěžovatele, zda má u sebe hledaný manuál, či jiné dokumenty, které se jím poskytované právní pomoci týkaly.
Státní zástupce nevzal v úvahu, že stěžovatel je třetí osobou - advokátem, proti které nebylo vzneseno obvinění, který jen vykonával advokacii. Stěžovatel namítl, že odůvodnění napadených prohlídek postrádá řádné a jasné odůvodnění nařízení domovní prohlídky a prohlídek jiných prostor a s výjimkou popisu nemovitostí jsou stejného obsahu. Obsáhle odůvodnil nezbytnost provedení prohlídek, ale aniž by specifikoval, zda se má jednat o prohlídky vztahující se k již zahájenému trestnímu stíhání, nebo k prověřování podezření. Tvrzení policejního orgánu, že klientský spis je nový, bez jakýchkoliv známek opotřebení, nemůže obstát jako důvod pro provedení prohlídek. Obsah archivovaného advokátního spisu odpovídal usnesení představenstva ČAK (č. 9/1999, 7/2006), vzhledem k ukončení právní pomoci v roce 2008 byly archivovány jen podstatné dokumenty a přehledy o poskytované právní pomoci. Odůvodnění napadených příkazů okresního soudu obsahuje jen návrh státního zástupce, vlastní rozhodnutí soud odůvodnil velmi stručně (na sedmi řádcích textu) a neobsahuje žádné závěry, které by měly odůvodnit, proč se okresní soud rozhodl návrhům státního zástupce vyhovět a z jakých důvodů.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že z obsahu spisu vyplývá, že se vůči Policii České republiky nedopustil žádného jednání, které by odůvodňovalo vykonání domovní prohlídky a prohlídky dalších prostor na šesti místech v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce. Uvedl, že prohlídky se prováděly na místě, kde se nacházely dokumenty podléhající povinnosti mlčenlivosti (dle §21 zákona o advokacii), a přestože trval na uvědomění svého právního zástupce a jeho přítomnosti, neměl možnost být přítomen.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby nálezem zrušil napadená rozhodnutí a vyslovil, že činností Policie České republiky při prohlídce jiných prostor na základě uvedeného příkazu byla porušena základní práva stěžovatele na ochranu obydlí garantované čl. 12 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud z předložených dokladů a spisů Okresního soudu v Hradci Králové zjistil následující skutečnosti.
Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitury Hradec Králové ze dne 22. 1. 2013 č. j. OKFK-2015-56/TČ-2012-252301-TR bylo zahájeno trestní stíhání tam uvedených jiných osob jako obviněných z trestného činu pletichy při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě dle §128a odst. 1.2 písm. a) tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona. Dále z obsahu výše uvedených příkazů k provedení prohlídek vyplývá, že ve věci je vedeno prověřování pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1,2 písm. a) tr. zákona. Dne 4. 7. 2013 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové Okresnímu soudu v Hradci Králové šest návrhů na vydání příkazu ke dvěma domovním prohlídkám a čtyřem prohlídkám jiných prostor a pozemků, užívaných stěžovatelem.
Soudce Okresního soudu v Hradci Králové dne 8. 7. 2013 vydal celkem šest příkazů k provedení domovní prohlídky a k prohlídce jiných prostor, které jsou napadeny ústavní stížností a specifikovány v záhlaví tohoto usnesení.
Stěžovatel se podáním ze dne 13. 8. 2013 (OKFK-3015/TČ-2012-252301) obrátil na dozorového státního zástupce s podnětem dle §174 odst. 2 tr. řádu k přezkoumání postupu policejního orgánu při provádění prohlídky nebytových prostor v pobočce advokátní kanceláře. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové dospěl k závěru, že při provádění prohlídky jiných prostor AK Diviš & partneři s.r.o. (příkaz Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 NT 1268/2013), došlo k nezákonnému vyšetřovacímu úkonu (nesprávné poučení dle §84 a násl. tr. řádu). Státní zástupce vydal rozhodnutí dne 19. 8. 2013 (1 ZT 30/2013-185) s ohledem na nezákonnost postupu policejního orgánu, který je v rozporu s trestním řádem a věci (listiny, nosiče), které vydala Bc. Blanka Novotná, nebude možné použít jako důkazy v dotčeném trestním řízení, dále uložil tyto věci neprodleně vrátit zpět advokátní kanceláři.
Krajský soud v Hradci Králové dne 29. 8. 2013 (11 Nt 942/2013-28) nevyhověl návrhu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 Nt 1294/2013 a České advokátní komory o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem zajištěných listin při prohlídce jiných prostor dne 6. 8. 2013 pod č. j. OKFK-3395-11/TČ-2013-252301, pod č. j. OKFK-3395-11/TČ-2013-252301. Jednalo se o pobočky AK Diviš & partneři s.r.o., v Brně, ul. Máchova 1301/12, a v Praze 1, Štěpánská 633/49. Návrh byl označen jako neurčitý a z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, proto k němu nebylo ve smyslu ustanovení §85b odst. 6 tr. řádu přihlíženo, zástupci České advokátní komory byla uložena povinnost všechny zajištěné listiny a další nosiče označené v návrhu vrátit zpět.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Pravomoc Ústavního soudu je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě domovní prohlídky jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele.
O takovou situaci však v dané věci nejde, neboť případné nedostatky byly již zjištěny a napraveny rozhodnutím státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 19. 8. 2013 (1 ZT 30/2013-185) a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2013 (11 Nt 942/2013-28).
Ústavní soud dále uvádí, že příkazy k provedení domovní prohlídky jsou sice spoře, leč dostatečně odůvodněny: napadené příkazy argumentují: "...nelze přesně určit, kde jsou uvedené dokumenty uloženy, je zapotřebí provést domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor ve všech vytypovaných objektech.". Ústavní soud k tomu poznamenává, že vzhledem k nebezpečí zničení, zcizení, znehodnocení či ukrytí důkazů sama domovní prohlídka - z hlediska účelu trestního řízení - je prostředkem k zajištění důkazů nezbytných pro další postup v trestním řízení (srov. obdobně například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/10 ze dne 2. 3. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 394/11 ze dne 27. 4. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2165/13 ze dne 10. 9. 2013, viz http://nalus.usoud.cz); přitom s příslušnými listinami mohlo být právě takto postupováno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu příkazů okresního soudu vyplývá, že napadené příkazy jsou odůvodněny v mezích náležitostí usnesení ve smyslu §134 tr. řádu. V příkazu jsou popsány trestné činy, pro které se řízení vede, a objekty, jež mají být prohlídce podrobeny, jsou uvedeny přesnou adresou, přičemž se navíc uvádějí i vlastnické vztahy k prohledávaným nemovitostem. Ve výroku příkazu se praví, který orgán prohlídku provede.
V napadených příkazech je dostatečně uvedeno, že na adrese, kde má k prohlídce dojít, se mohou nacházet hledané dokumenty, neboť právě stěžovatel, který je advokátem, zde poskytoval právní pomoc, a nebo proč zde mohou být dokumenty uloženy. Tedy existovalo důvodné podezření, že v uvedených prostorách se nachází blíže specifikované dokumenty důležité pro trestní řízení. Dále se v příkazech konstatuje, že existuje podezření, že se v příslušných prostorách nacházejí konkrétní věci s trestnou činností související; výslovně jsou uvedeny dokumenty vytvořené na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 30. 11. 2007, dokumenty prokazující spolupráci a schůzky s konkrétními osobami v době před vyhlášením výběrového řízení, manuál know-how, stolní počítače, přenosné počítače, přenosné datové nosiče a pevné disky, e-mailovou korespondenci mezi uvedenými osobami v období let 2007-2008. Ústavní soud k tomu uvádí, že z obsahu a z kontextu napadených příkazů lze dovodit racionálně odůvodněný předpoklad, že by příslušné dokumenty mohly být uloženy ve všech vytypovaných objektech.
V odůvodnění příkazů je pak podáván srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, a jsou specifikovány kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v příslušných nemovitostech nacházejí. Ani z odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor nevyplývá, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl v posuzované věci institut prohlídky jiných prostor dokonce zneužit.
Dle názoru Ústavního soudu, pokud pak jde o vymezení důkazního materiálu, z něhož měl obecný soud učinit úsudek o tom, že by se v příslušných nemovitostech mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení, je v tomto ohledu nutno vzít v úvahu (v dané fázi řízení) i z povahy věci plynoucí nezbytnou procesní taktiku orgánů v tomto řízení činných. Ostatně na samotné odůvodnění příkazu k prohlídce nelze klást (ať již domovních či jiných prostor) nadměrně vysoké požadavky, neboť v této fázi, kdy je prověřování trestní věci na samém počátku, nelze od policejního orgánu očekávat detailní znalost věci.
Dále k tvrzení stěžovatele, že vykonání prohlídek bylo motivováno tím, že nevyhověl okamžitě výzvě k vydání předmětného spisu, ale učinil tak ihned, jakmile si byl jist, že neporuší základní zásady výkonu advokátní profese a neohrozí zájem klienta.
Ústavní soud - ve vztahu k této námitce - odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, ve kterých se zabýval námitkou ve vztahu k povinnosti mlčenlivosti advokáta. V nálezu sp. zn. III. ÚS 486/98 ze dne 21. 1. 1999 [(N 12/13 SbNU 79), toto i další citovaná rozhodnutí viz http://nalus.usoud.cz] nepřisvědčil námitce, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila skutečnost, že stěžovatel jako advokát, jemuž svědčí zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, disponoval řadou důvěrných informací, svěřených mu jeho klientelou. I když jde o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného (a zavazujícího) právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely, která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany; ochrana takto chráněných zájmů třetích osob nebyla domovní prohlídkou (podle současného právního stavu provedenou) dotčena, neboť policejnímu orgánu i dalším orgánům činným v trestním řízení je zákonem uloženo zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem svých pravomocí. Tento závěr byl dále potvrzen např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/02 ze dne 28. 3. 2002 (U 11/25 SbNU 385), ve kterém Ústavní soud dodal, že "orgán činný v trestním řízení, který prohlídku vykonává, nemůže být vázán pouhým prohlášením osoby, u níž se prohlídka vykonává, že někde je záznam, ke kterému se váže povinnost mlčenlivosti, aniž by takový údaj ověřil. Takový údaj může orgán činný v trestním řízení prověřit jen tím, že to sám zjistí, přičemž tento postup mu ukládá shora uvedené ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu.". Podobně argumentoval Ústavní soud též v usnesení sp. zn. I. ÚS 3045/07 ze dne 15. 8. 2008 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1139/07 ze dne 3. 8. 2010 viz http://nalus.usoud.cz.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozím stadiu řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu