ECLI:CZ:US:2014:1.US.2643.13.2
sp. zn. I. ÚS 2643/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 12. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2643/13 ve věci ústavní stížnosti Jana K. (jedná se o pseudonym) zastoupeného Mgr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013 č. j. 30 Cdo 1376/2012-373, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 70 Co 302/2011-345, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2010 č. j. 38 Nc 1402/2009-260, jímž byl stěžovatel zbaven své rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dětem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního soudu v Olomouci a nezletilých Zuzany K. a Petra K. (jedná se o pseudonymy), zastoupených opatrovníkem JUDr. Zdeňkem Kapitánem, Ph.D., ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora citovaná rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Soudy podle jeho názoru navíc zasáhly i jeho právo na řádné soudní řízení, když v rozporu s čl. 90 Ústavy neposkytly ochranu jak jeho právům, tak i právům vedlejších účastníků řízení, k čemuž jsou v souladu s čl. 4 Ústavy povinny. V důvodech, pro které byl přijat napadený výrok, se soudy podle stěžovatele dopustily "vykročení z mezí interpretace jednoduchého práva", čímž byly porušeny základní zásady právního státu, upravené zejména v čl. 4 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy a též v čl. 17 Úmluvy. Procesním pochybením soudů prý "nedošlo k účinné možnosti, aby účastníci předchozích řízení mohli sdělit vhodným způsobem svůj názor na věc, přičemž toto právo je dáno dětem stěžovatele čl. 12 Úmluvy o právech dítěte".
2. Předmětné věci předcházelo, že stěžovatel, otec nezletilých vedlejších účastníků řízení, byl uznán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 28 T 17/2009 ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2010 pod sp. zn. 6 To 17/2010 vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, když dne 4. 6. 2009 v odpoledních hodinách v koupelně rodinného domu v N. v úmyslu usmrtit svoji manželku Alenu K. (jedná se o pseudonym) vystřelil na hlavu poškozené z nelegálně držené pistole s integrovaným tlumičem hluku a způsobil jí zástřel hlavy se vstřelem v zadní části levé spánkové krajiny; zranění poškozená na místě podlehla. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 roků a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu propadnutí věci (inkriminované pistole) a dále byl zavázán povinností nahradit poškozeným nezletilým Zuzaně K. a Petrovi K. škodu, každému ve výši 240 000 Kč, stejně jako dalším poškozeným (příbuzným oběti) ve výši dvakrát 240 000 Kč, resp. 175 000 Kč.
3. Soudní řízení, které vedlo k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, bylo zahájeno návrhem Okresního státního zastupitelství v Olomouci, které jednalo z podnětu Magistrátu města Olomouce jakožto opatrovníka nezletilých dětí. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. září 2010 č. j. 38 Nc 1402/2009-260 zbavil stěžovatele rodičovské zodpovědnosti k nezletilým Zuzaně a Petrovi K. Vzal za prokázané, že stěžovatel úmyslně usmrtil svoji manželku a matku nezletilých, čímž obě své děti nenávratně poškodil, a to i ve vztahu k jejich dalšímu psychickému vývoji. Neomluvitelně tak zasáhl do jejich práv chráněných jak zákony České republiky, tak i mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, zejména do práva dětí na péči ze strany obou rodičů. Spáchaným trestným činem tak zcela zásadním způsobem zneužil výkon své rodičovské zodpovědnosti, a soud proto přistoupil k rozhodnutí, kterým jej v souladu s §44 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, této zodpovědnosti zbavil.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 70 Co 302/2011-345 k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, přejal jeho skutkové závěry a rozhodnutí potvrdil jako správné, byť z poněkud jiných důvodů, když jako primární důvod pro zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatele uvedl skutečnost, že rodiče mají v souladu s §32 zákona o rodině být svým osobním životem a chováním dětem příkladem. Vraždou matky nezletilých dětí se stěžovatel jako otec dopustil nejen obzvláště závažného a zavrženíhodného trestného činu, ale rovněž tímto amorálním jednáním zásadním způsobem porušil svoje povinnosti rodiče. S ohledem na intenzitu tohoto činu soud shledal zcela namístě přijatý zásah do rodičovské zodpovědnosti otce.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. května 2013 č. j. 30 Cdo 1376/2012-373 stěžovatelovo dovolání v dané věci zamítl. Uvedl přitom, že pro rozhodnutí v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda vraždu matky nezletilých dětí jejich otcem lze bez dalšího považovat za zneužití rodičovské zodpovědnosti či její závažné zanedbání. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, představoval napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud zdůraznil, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi a k jeho aplikaci musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině, a to, že rodič svoji rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. V případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak vysoký stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Po podrobném zvážení všech právních i skutkových aspektů daného případu Nejvyšší soud uzavřel, že za zjištěných specifických okolností věci představuje protiprávní jednání otce i ve zprostředkované formě takové ohrožení duševního vývoje dítěte, které je třeba hodnotit jako zneužívání rodičovské zodpovědnosti, povinující soud k přijetí opatření, jímž otce rodičovské odpovědnosti zbavuje. Závěr odvolacího soudu o nezpůsobilosti otce být mravním vzorem dětí, normativně vyjádřený v ustanovení §32 odst. 2 zákona o rodině, je dle dovolacího soudu správný potud, pokud přistupuje k odvolacím soudem nezpochybněnému závěru soudu prvního stupně o zneužití rodičovské zodpovědnosti otce ve formě ohrožení duševního vývoje dětí. Tato korekce však neměla podle Nejvyššího soudu žádný vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
II.
6. Stěžovatel ve stížnosti zejména uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly prakticky provedeny žádné odborné důkazy a nebyl vypracován žádný posudek, který by mohl sloužit jako podklad pro skutková zjištění o zdravotním a zejména psychickém stavu dětí tak, aby soud mohl ve věci postupovat objektivně, nezávisle a při šetření práv všech zúčastněných. Nebyly ani provedeny posudky z trestního řízení, ze kterých vyplýval jeho kladný vztah k dětem a snaha se o ně postarat s maximální péčí i po tragických událostech, které způsobil.
7. Soudy provedená interpretace jednoduchého práva byla podle něj příliš extenzivní a v rozporu s ústavními požadavky na vázanost soudu zákonem. Stěžovatel prý svoji rodičovskou zodpovědnost vůči nezletilým nikdy nezneužil, nezanedbal a vždy ji vykonával dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vůči svým dětem se žádného negativního chování nedopustil a ani dopustit nechtěl; vražda jejich matky prý nebyla jednáním namířeným proti vlastním dětem.
8. V ústavněprávní rovině jde dle stěžovatele v dané věci o problém přiměřenosti prostředku a cíle, který je sledován. Zbavení jeho rodičovských práv prý rozhodně není v zájmu ochrany dítěte, v tomto podle něj není ani zřejmé, před čím by děti měly být chráněny a jak by existence rodiče mohla jejich živobytí narušovat. Nelze též ústavně konformně dovodit výklad učiněný oběma vyššími soudy, dle kterého je hodnotícím kritériem pro zbavení rodičovské zodpovědnosti povinnost být pro své děti příkladem. Interpretace zákona naznačeným způsobem, jak ji provedly soudy, dle stěžovatele znamená, že by rodičovská zodpovědnost mohla být vykonávána jen vzorovými rodiči, kteří nemají právo na to, aby učinili chybu.
9. Stěžovatel zdůraznil, že žil slušným životem jako spořádaný člověk, deset let sloužil jako příslušník policie, plnil manželské i rodičovské povinnosti a vzorně se o své děti staral. Po celé řízení nebyl zjištěn názor nezletilých dětí, přestože zejména dcera Z. je prý ve věku, kdy svoje názory dokáže formulovat a vyjádřit. Úmluva o právech dítěte v čl. 12 zaručuje právo dítěte, aby se mohlo v řízeních, která se jej dotýkají, svobodně vyjádřit. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by pro nezletilou dceru byl výslech škodlivý pro její vývoj a duševní zdraví, nemá toto tvrzení údajně žádnou oporu v provedeném dokazování. Soudy tak podle stěžovatele jednaly v rozporu s konstantní judikaturou. Zabývaly se tím, co je nejlepším zájmem nezletilých dětí, což však činily tak, že o tom tyto děti relevantně nezpravily.
10. Po celou dobu řízení si byl stěžovatel vědom toho, že po dobu výkonu svého trestu nebude schopen vykonávat svoji rodičovskou zodpovědnost a že jeho činem byly děti zasaženy, a proto opakovaně navrhoval, aby jeho rodičovská zodpovědnost byla po dobu výkonu trestu pozastavena. Do okamžiku vykonání trestu je dán ještě určitý časový prostor, ve kterém prý lze sledovat vývoj situace, postojů a vzájemných vztahů a teprve poté tyto adekvátně zhodnotit a přijmout opatření. Dle názoru stěžovatele není možné jednoznačně určit, jak se budou rodinné vztahy vyvíjet, a zasahovat do nich tak zásadním a hlubokým způsobem prý bylo předčasné.
11. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
III.
12. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal příslušná vyjádření.
13. Nejvyšší soud uvedl, že s námitkami, které stěžovatel uplatňuje, se již vypořádal v odůvodnění stížností napadeného rozsudku. Považoval však za vhodné zmínit několik zásad, která jsou přezkoumávané věci a obecně institutu zbavení rodičovské zodpovědnosti obecně vlastní. Zbavení rodičovské zodpovědnosti je chápáno skutečně jako krajní řešení spočívající v tom, že takový zásah musí být současně "jediným účinným prostředkem ochrany dítěte" (R 6/2012). Naplnění požadavku ochrany dítěte bylo v přezkoumávané věci shledáno v zajištění jejich zdravého duševního vývoje. Je třeba si uvědomit, že veškeré úvahy soudu byly determinovány zjištěním, že děti byly konsolidovány v rodině svých pěstounů, kteří jsou rodiči stěžovatelem zavražděné matky. Z obsahu spisu je dobře seznatelný postoj pěstounů ke stěžovateli, jehož důsledky v podobě absence jakéhokoli styku byly respektovány i samotným stěžovatelem. Nebezpečí dlouhodobého a hlubokého konfliktu loajality, kterému by děti byly vystaveny, tak bylo v přezkoumávaném řízení všudypřítomné. Není jistě od věci zdůraznit, že z hlediska postupu soudů se nejednalo o jakousi sekundární penalizaci stěžovatele, ale o ochranu nejvlastnějších zájmů dětí, ke které bylo třeba přistoupit v důsledku jednání stěžovatele a jejíž potřebu vyvolalo výlučně stěžovatelovo protiprávní jednání. Nejvyšší soud dále v podrobnostech odkázal na tu část odůvodnění, kde v souladu se zásadami vytyčenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) zdůvodnil, proč nebylo k výslechu nezletilých dětí přistoupeno, a shrnul, že se tak stalo s ohledem na jejich věk, vyspělost a zejména s ohledem na možný škodlivý účinek na duševní zdraví. Pokud stěžovatel podsouvá napadenému rozhodnutí závěr, že rodičovská zodpovědnost by mohla takto být vykonávána jen "vzorovými rodiči, kteří nemají právo na to, aby učinili chybu", tak takový závěr prý nemá v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu ani v napadeném rozhodnutí žádnou oporu. Primárním důvodem pro zbavení rodičovské odpovědnosti byl důvod, který shledal již soud prvního stupně a k němuž se rovněž přihlásil soud odvolací, a sice ohrožení duševního vývoje dítěte. Dovolací soud dovodil, že i nepřímý zásah může s ohledem na svoji intenzitu vyžadovat přijetí opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud navrhl, aby stížnost byla odmítnuta.
14. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž uvedl, že značná část námitek byla jednak odvolací argumentací otce, s níž se krajský soud komplexně vypořádal, jednak dovolacím důvodem, který uvedl ve svém dovolání proti rozsudku krajského soudu. Je zřejmé, že se stěžovatel snaží dosáhnout změny rozhodnutí soudů všech stupňů, které shodně dospěly k závěru, že jsou dány podmínky pro to, aby otec byl zbaven rodičovské zodpovědnosti k oběma nezletilým dětem. Soudy si byly vědomy toho, že zbavení otce rodičovské zodpovědnosti je vážným zásahem do jeho práv. Žádný ze soudů dle názoru krajského soudu neinterpretoval ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině extrémně, jak tvrdí stěžovatel. Krajský soud měl při svém rozhodování především na zřeteli zájem nezletilých dětí. Je třeba si uvědomit, že rodičovská zodpovědnost je souhrnem nejen práv, ale především povinností. Otec jako rodič má nejenom právo na péči o děti a jejich výchovu, ale má i své povinnosti, zejména pečovat o zdraví dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. V tomto konkrétním případě otec svým závažným protiprávním jednáním, které bylo úmyslné, zasáhl do rodinného života dětí a vážným způsobem ohrozil zejména jejich citový, rozumový a mravní vývoj. Rozhodně tak nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že protiprávního jednání (vraždy manželky a matky dětí) se dopustil pod velkým psychickým tlakem za nepromyšlených okolností. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 1. 2010 č. j. 28 T 17/2009-523 a z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2010 č. j. 6 To 17/2010-580, jímž byla zamítnuta odvolání státního zástupce a obžalovaného stěžovatele, se jednoznačně podává, že trestný čin vraždy manželky a matky svých dětí obžalovaný spáchal zákeřně, když se poškozená nemohla proti útoku vůbec bránit, a jednal v úmyslu přímém. Trestný čin byl spáchán na bezbranné ženě, která žádným způsobem nezavdala příčinu k násilnému jednání, trestný čin byl spáchán krátce poté, co matka právě kojila jejich syna. Rovněž chování stěžovatele bezprostředně po spáchání vraždy, jakým se snažil zastřít důsledky svého činu, svědčí o jeho chladnokrevnosti a bezcitnosti. Výše uvedené protiprávní jednání otce intenzivně a dlouhodobě zasáhlo do života dětí. Nezletilá Zuzana, která měla v době vraždy své matky necelých pět let, velmi intenzivně po události pociťovala a pociťuje ztrátu matky; stejně tak i nezletilý Petr si s přibývajícím věkem uvědomuje její ztrátu. Následky jednání otce, kterých si musel být vědom předtím, než zavrženíhodný čin spáchal, tak nezletilé děti stále prožívají. Byly připraveny o péči své matky, u nezletilé dcery byla násilně přervána její citová vazba k ní a nezletilý syn ani neměl šanci si citovou vazbu k matce vytvořit. Tyto skutečnosti jistě velmi negativně ovlivňují jejich další vývoj. V podrobnostech krajský soud odkázal na důvody, jež jsou obsaženy v napadených rozhodnutích, a navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
15. Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření jen stručně konstatoval, že soudkyně rozhodující danou věc neměla k předmětnému řízení, účastníkům řízení ani jejich zástupcům žádný vztah, v řízení postupovala zcela v souladu s příslušnými zákonnými předpisy a nebyla nikterak zainteresována na výsledku řízení.
16. Uvedená vyjádření byla zaslána na vědomí advokátovi stěžovatele s možností repliky, ve stanovené lhůtě však na ně nebylo nijak reagováno.
IV.
17. Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2643/13 byl nezletilým, t. č. v péči prarodičů, J. a L. D., ustanoven pro zastupování v řízení před Ústavním soudem opatrovník, JUDr. Zdeněk Kapitán, Ph.D., ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 2014 závěrem uvedl, že v rozhodnutí obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
18. Dalším usnesením téže spisové značky ze dne 13. 2. 2014 bylo rozhodnuto, že v textu nálezu v dané věci se neuveřejní údaje o totožnosti stěžovatele, jeho nezletilých dětí ani jejich prarodičů a provede se úplná anonymizace. Aby nebyly ohroženy důležité zájmy nezletilých, převážila tak ochrana soukromého a rodinného života nad právem veřejnosti na informace.
V.
19. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými listinnými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný. Ústavní soud připomíná, že důvodností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
20. Ústavní soud, u vědomí závažnosti věci a možného faktického zásahu do práva na soukromý a rodinný život, případ projednal meritorně a seznámil se s jeho veškerými podrobnostmi. Po odpovědném zvážení skutkových a právních okolností zkoumané věci musel zcela přisvědčit závěrům obecných soudů, že zbavení rodičovské zodpovědnosti bylo jediným možným řešením, které plně obstojí i z ústavněprávního hlediska jako ústavně konformní.
21. Ve věci rozhodující orgány veřejné moci si zřetelně uvědomovaly, že aplikovaný krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dětmi musí být skutečně jediným účinným prostředkem ochrany, sledujícím zájem a blaho dítěte, který převáží nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů, osobní kontakt s nimi a nad právem znát své rodiče (s odkazem na čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte).
22. Ústavní soud naprosto souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že pokud stěžovatel zdůrazňuje faktickou ztrátu obou rodičů dětmi v důsledku předmětného rozhodnutí, přehlíží, že to nejsou soudy, jejichž vinou děti ztrácí vedle matky i otce, ale že se tak stalo výhradně v důsledku jeho protiprávního jednání.
23. Jak vyslovil Nejvyšší soud, vražda matky nezletilých dětí je vždy jednáním, které má zásadní dopad do rodinných poměrů a zejména představuje intenzivní zásah do duševního vývoje dětí nejen pro svoji protispolečenskou povahu, ale též pro nevratnost a nenapravitelnost. Okolnost, že otec se nedopustil přímého zásahu proti dětem, je nerozhodná a v přezkoumávané věci je intenzita tohoto zásahu navíc zesilována způsobem provedení trestného činu vraždy, jenž trestní soud hodnotil jako mimořádně zákeřný. Děti se budou muset se skutečností, že právě jejich rodič, který je v první řadě povolán k ochraně jejich mravního vývoje, způsobil, že budou vyrůstat bez matky, s čímž se budou vyrovnávat po celý život, tak jak se postupně s ohledem na věk, poznávací schopnosti a empatii bude skládat celkový obraz a dosah stěžovatelova jednání. Nejde tedy o jednorázový zásah, ale zásah trvající a nenapravitelný, přičemž jeho působení na děti může být usměrněno jen terapeuticky v přijatelném rodinném okruhu, jehož součástí však nebude ten, který celou situaci způsobil.
24. Ústavnímu soudu je známa judikatura Evropského soudu pro lidská práva v záležitostech týkajících se zbavení rodičovské způsobilosti (např. rozsudek Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98, rozsudek Saviny proti Ukrajině ze dne 18. 12. 2008 č. 39948/06 aj.). Plyne z nich především apel na obecné soudy zaměřený na pečlivý přezkum skutečnosti, zda dítě je opravdu v ohrožení a zda zvolený prostředek představuje prospektivní ochranu dítěte. Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v dané věci nehodnotily stěžovatelovo jednání toliko retrospektivně, ale též pro futuro (srov. např. závěr soudu prvního stupně o poškození vedlejších účastníků ve vztahu k jejich dalšímu psychickému vývoji, konstatování Nejvyššího soudu o zneužití rodičovské odpovědnosti ve formě ohrožení duševního vývoje dětí). Není rovněž pochyb o tom, že zvolený zásah sledoval ve smyslu čl. 8 Úmluvy legitimní cíl, a to zejména ochranu (psychického) zdraví a morálky, jelikož smyslem bylo chránit blaho dětí (Olsson proti Švédsku č. 1, 1988); hlavní roli tedy sehrál nejlepší zájem dítěte (Haase proti Německu, 2004), jenž převážil nad zájmem rodiče (Johansen proti Norsku, 1996). Soudy věc zvážily odpovědně, v dobré víře, věc posoudily z hlediska okolností charakterizujících celý případ a jejich závěry se opírají o dostatečné a rozumné důvody opodstatněné ochranou zájmu dětí ve smyslu citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Byl vzat v potaz i zájem dětí na tom, aby se jejich nastolená faktická situace opět neměnila (např. K. a T. proti Finsku, 2001), a převážila tak rovněž potřeba zabezpečení stabilního prostředí bez vnějšího ohrožování. Ústavní soud je proto přesvědčen, že napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí i ve světle judikatorních závěrů Evropského soudu pro lidská práva.
25. Nejvyšší soud ve svém rozsudku dále případně konstatoval, že pěstouni nezletilých (rodiče matky) uzavřeli s rodiči otce dohodu o styku s nezletilými vnoučaty, jejíž součástí je však i dohoda o tom, že rodiče otce s dětmi bez písemného souhlasu pěstounů nenavštíví otce v místě výkonu jeho trestu (dohoda byla následně vtělena do rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2011 č. j. 38 Nc 1402/2009-287). Ani jiný přímý styk dětí s otcem se dosud neuskutečnil, právě z důvodů ochrany duševního vývoje dětí, čímž byl nastolen stav, který respektovaly všechny zúčastněné strany, včetně stěžovatele. Otázka, zda by děti do budoucna styk s otcem zvládly je proto odvislá od postoje jejich pěstounů, kteří o děti osobně pečují a nutně se podílejí na jejich citovém a osobnostním vývoji. S ohledem na specifické okolnosti této věci nebylo do budoucna možno vyloučit prodlužování a prohlubování konfliktu mezi vychovateli dětí a jejich otcem, který by se musel projevit zejména v konfliktu loajality dětí; je tedy třeba dát přednost takovému řešení, které nejlépe naplňuje požadavek právní jistoty a stability prarodiči a pěstouny dětí již nastolených rodinných vztahů.
26. Konečně nezbývá než podpořit závěry obecných soudů i z toho hlediska, že stěžovatelem vyžadovaný výslech dětí (resp. alespoň starší dcery), předpokládající fyzickou přítomnost před soudem, je s ohledem na jejich věk, vyspělost a riziko pro duševní zdraví a následný vývoj nepřípadný. Ačkoli je takový výslech mnohdy důležitou součástí zjišťování podkladů pro spravedlivé rozhodnutí a je i právem dítěte, nemůže a nesmí představovat absolutní povinnost, ale naopak musí být předmětem pečlivého posouzení v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě. Tak se ve zkoumané věci i stalo. Ústavní soud nadto přihlédl k tomu, že starší dceři stěžovatele bylo v době rozhodování okresního soudu jen pět let a ani v době rozhodování Ústavního soudu ještě nedosáhla věku deseti let. Přičemž teprve po dosažení věkové hranice deseti let je podle Ústavního soudu třeba, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Podústavní právní předpisy stanoví pro tyto účely hranici dvanácti let (§867 odst. 2 in fine nového občanského zákoníku). Ze zpráv kolizního opatrovníka i školky, které jsou obsaženy v soudním spise, pak navíc vyplývá, že děti se teprve se ztrátou matky složitě vypořádávají a nejsou (a ani by neměly být) hned plně informovány o všech okolnostech nutných pro zaujetí jejich stanoviska k jejich vztahu k otci.
27. Pro daný případ je dále klíčové, že se podařilo dosáhnout cenného, křehkého kompromisu ve výchově dětí, kdy jejich pěstouni (rodiče matky) převzali péči a odpovědnost za výchovu a další vývoj nezletilých, který bude i do budoucna vyžadovat značnou dávku empatie a citlivosti ve vztahu k dětem s přihlédnutím k činu, který všem a navždy změnil život. Za těchto okolností je zřejmé, že zásahy otce dětí z pozice rodiče by do výchovného prostředí zasahovaly mimořádně rušivě. Jaké odborné či znalecké posudky, kterých se stěžovatel dožaduje, by shora uvedené skutečnosti mohly změnit? Při jejich získávání by navíc děti mohly být traumatizovány podobně jako při výše vyloučeném soudním výslechu.
28. K další námitce stěžovatele směřující vůči interpretaci zákona provedené obecnými soudy, která prý znamená, že by rodičovská zodpovědnost mohla být vykonávána jen vzorovými rodiči, kteří nemají právo na to, aby učinili chybu, nezbývá než konstatovat, že ji snad stěžovatel ani nemohl myslet vážně. Nešlo o "chybu", ale o brutální zločin, k čemuž je těžko cokoliv dodat.
29. Ústavní soud shrnuje, že pokud stěžovateli na jeho dětech jen trochu - nesobecky - záleží, měl by vzít na vědomí rozhodnutí obecných soudů o zbavení rodičovské zodpovědnosti jako jediné možné a správné řešení. Měl by je přijmout jako rozhodnutí učiněné v nejnaléhavějším zájmu nezletilých. Měl by pochopit, že pokud by si k němu jeho děti vytvořily v útlém věku citovou vazbu a závislost a později se dozvěděly podrobnosti o jeho činu, jak ublížil nejen jejich matce, ale i jim tím, že je připravil o její lásku a péči, mohlo by je to nenávratně psychicky poškodit. Bude záležet na pěstounech a později na dětech samotných, zda po létech dají stěžovateli šanci navázat s nimi kontakt a bližší vztah. Musí záležet jen a jen na nich, zda se rozhodnou ve své dospělosti svému otci jeho čin odpustit. K právním aspektům pak Ústavní soud dodává, že rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti jsou vydávána cum clausula rebus sic stantibus, což umožňuje jejich budoucí změnu (srov. §909 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
30. Ústavní soud tedy podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost zcela zamítl.