ECLI:CZ:US:2014:1.US.2655.13.1
sp. zn. I. ÚS 2655/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové asoudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Svobodové, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2013, č. j. 21 Co 195/2013-548, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále také „odvolací soud“) ze dne 10. 6. 2013, č. j. 21 Co 195/2013-548, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále také „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2012, č. j. 0 P 320/2010-465, tak, že otec nezletilého Adama Svobody (syna stěžovatelky) Bc. Filip Svoboda, je s účinností od 1. 6. 2009 a dále s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů povinen pro něj platit výživné v částce 10 000,- Kč měsíčně. Stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2011, č. j. 0 P 320/2010-221, bylo rozhodnuto, že nezletilý Adam Svoboda se svěřuje pro dobu trvání manželství i pro dobu po jeho rozvodu do výchovy stěžovatelky a otci byla stanovena povinnost platit výživné v částce 7 000,- Kč měsíčně. Otci byla dále uložena povinnost uhradit nedoplatek na výživném. Po odvolání stěžovatelky a otce byly výroky o výživném zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2012, č. j. 0 P 320/2010-465, bylo rozhodnuto tak, že otec je povinen platit výživné ve výši 7 000,- Kč a uhradit nedoplatek na výživném. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že otec věrohodně neprokázal všechny své příjmy. Předložil listiny, z nichž je zřejmé, jaké má pohledávky a dluhy, avšak nepředložil žádnou listinu, kterou´by prokázal, jak finanční prostředky získal. Soud se rovněž neztotožnil s tvrzením, že otec nemůže sehnat zaměstnání v bankovních či jiných finančních službách. Vzhledem k tomu, že otec nedostatečně a nevěrohodně prokázal své příjmy, nepředložil podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a neumožnil tak soudu zjistit další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí, vycházel soud prvního stupně z toho, že příjem otce činí minimálně 12,7 násobek životního minima. Nově stanovené výživné ve výši 7 000,- Kč měsíčně dle soudu prvního stupně odpovídá zásadám uvedeným v §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona č. 94/1963, o rodině, ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně.
I proti tomuto rozsudku podali stěžovatelka i otec odvolání. Stěžovatelka uváděla, že v souzené věci nebyl dán důvod pro to, aby soud vycházel z částky odpovídající 12,7 násobku životního minima. Poukázala na to, že otec se zabývá
půjčováním finančních prostředků a tuto skutečnost lze dovodit z listin. Součet aktiv dle tvrzení stěžovatelky měl činit 22 569 170,- Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2013, č. j. 21 Co 195/2013-548, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tak, že otec nezletilého Adama je s účinností od 1. 6. 2009 a dále s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů povinen pro něj platit výživné v částce 10 000,- Kč měsíčně. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále doplnil dokazování. Konkrétně zjistil, že otci byla v době od 1. 9. 2011 do 31. 1. 2012 vyplácena podpora v nezaměstnanosti ve výši 4 220,- Kč, že stěžovatelka měla v měsících květen až září 2012 průměrný příjem 24 264,- Kč a v měsíci únor 2013 její příjem činil 15 982,- Kč. Odvolací soud se dále podrobně zabýval majetkovými poměry otce. Na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že nezbývá, než za příjmy otce považovat částku určenou zákonnou fikcí stanovenou v §85a zákona o rodině, ve znění účinném ke dni rozhodnutí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uvedl, že je v možnostech otce platit výživné nejméně v částce 10 000,- Kč.
Podstata ústavní stížnosti se soustředí zejména na polemiku s provedenýmdokazováním.
Stěžovatelka uvádí, že soud měl postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném v době řízení před obecnými soudy, důkazy provedené v řízení měl tedy hodnotit podle základních zásad civilního procesu. Ačkoliv byla doložena část skutečných příjmů otce v řádech desítek milionů Kč, byla výše jeho příjmů určena podle zákonné fikce. Odvolací soud měl dále pochybit tím, že neprovedl navrhované důkazy.
Soud dle tvrzení stěžovatelky neměl vycházet z §85a, nýbrž z §85 zákona o rodině. Ustanovení §85a nelze vykládat tak, že v případě nezjištění veškerých příjmů rodiče, nelze vycházet ani z těch doposud zjištěných. Soud měl tedy správně vycházet z toho, že stěžovatelka označila dostatek důkazů potřebných pro zjištění příjmů otce, a to v takové míře, která vylučuje stav důkazní nouze. Stěžovatelka dále dodává, že ustanovení §85a zákona o rodině mělo sankční charakter, jehož cílem bylo přinutit rodiče k řádnému doložení příjmů. V souzené věci se však aplikovat nemělo, neboť bylo prokázáno, že otec má příjmy, které převyšují částku stanovenou zákonnou fikcí. Další argumenty stěžovatelky se omezují na hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
K takovému zásahu však v souzené věci nedošlo. Odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně rozvádí, na základě kterých skutečností rozhodl o výši měsíčního výživného pro nezletilého syna stěžovatelky. Vycházel jak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, tak i ze závěrů, které učinil po doplnění dokazování.
Stejně tak nelze nic namítat proti závěru odvolacího soudu o aplikaci §85a zákona o rodině. Dle něj platilo, že rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplnil-li rodič tuto povinnost, mělo se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činil
12,7 násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu. Ústavní soud k danému ustanovení uvádí, že jeho hlavním účelem bylo stanovit příjem v případech důkazní nouze, resp. že mělo sankční charakter. Rovněž však souhlasí s tvrzením stěžovatelky, že by k jeho aplikaci nemělo dojít tehdy, pokud zjištěné (byť ne úplně) příjmy rodiče přesahují výši příjmu dovozeného zákonnou fikcí. V souzené věci však tato podmínka splněna nebyla. Stěžovatelka v řízení pouze tvrdila, jaká má otec nezletilého aktiva, avšak tyto skutečnosti nebyly v řízení prokázány.
V souzené věci nedošlo ani k jiným pochybením soudu. V nesporném civilním řízení se uplatňuje vyšetřovací princip, tzn., že je především na soudu, aby řádně a úplně zjistil skutkový stav věci. Dle zjištění Ústavního soudu byl tento princip v soudním řízení naplněn, neboť zejména odvolací soud vyvíjel snahy ke zjištění skutečného příjmu otce, což vyplývá i z doplnění dokazování nad rámec zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně.
V ostatním je ústavní stížnost pouhou polemikou s hodnocením důkazů, resp. jejich věrohodností.
Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelčina přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Ústavní soud rovněž konstatuje, že nedošlo ani k porušení dalších uvedených práv a principů. Soud při rozhodování nevybočil z pravidel ústavnosti a jeho postup rovněž nepředstavoval zásah do práv garantovaných čl. 32 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, resp. Úmluvou o právech dítěte.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu