ECLI:CZ:US:2014:1.US.2681.13.1
sp. zn. I. ÚS 2681/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Františka Jílka, zast. Mgr. Petrou Vojtíškovou, advokátkou, sídlem Jana Palacha 4, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20.6.2013, č.j. 12 Co 301/2013-28, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30.4.2013, č.j. 11 C 475/2012-21, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud"), jimiž bylo zastaveno řízení, v němž se domáhal náhrady škody vůči vedlejší účastnici. K věci uvedl, se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 400 000,- Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že měla být porušena povinnost učinit právní úkony ve smyslu trestního zákona a trestního řádu. Důvodem pro zastavení řízení okresním soudem bylo zjištění nedostatku podmínky řízení, který se nepodařilo odstranit, což soud spatřoval v tom, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že svůj nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu před podáním žaloby předběžně uplatnil u vedlejší účastnice (tj. u žalované). V odvolání stěžovatel namítal, že mu soud I. stupně neumožnil využít svého procesního práva doplňovat návrh a předložit všechny důkazy k prokázání svých tvrzení; důkaz o tom, že svůj nárok na náhradu škodu uplatnit u žalované dopisem odeslaným na adresu sídla žalované doporučeně doložil ke svému odvolání (podací lístek o odeslání doporučené zásilky). Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel ani v odvolacím řízení neprokázal, že nárok u vedlejší účastnice uplatnil, neboť pouhý doklad o podání doporučené zásilky takovým důkazem není, proto usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje stěžovatel za zásah do jeho ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z toho plynoucí porušení základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a rovněž právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách - správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně postupovaly, jestliže zastavily řízení pro domnělé nesplnění podmínky, jenž je spatřováno v nedoložení a neprokázání uplatnění stěžovatelova nároku u žalované před podáním žaloby. Stěžovatel připouští, že nedisponuje doručenkou s podpisem příjemce - adresáta. To však neznamená, že by doručení nebylo možno prokázat jiným způsobem, což byl připraven předložit u prvního jednání ve věci.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených listinných podkladů a z rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
V dopise ze dne 13.10.2012 odeslaným na Úřad vlády ČR navrhl stěžovatel mimosoudní odškodnění ve výši 300 000,- Kč, výpisem z internetového portálu České pošty pořízeným dne 29.8.2013 dokládal jeho dodání. Žalobou ze dne 27.12.2012 se domáhal u okresního soudu náhrady škody ve výši 400 000,- Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 30.4.2013, č.j. 11 C 475/2012-21, okresní soud řízení zastavil, což odůvodnil nedostatkem podmínky řízení, a to uplatněním nároku ve smyslu §14 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Výslovně uvedl, že vedlejší účastnice provedením lustrace nezjistila uplatnění nároku, proto byl stěžovatel soudem vyzván k prokázání neúspěšného uplatnění svého nároku, na což reagoval předložením kopií svých podání, z nichž však nebylo možné zjistit, že by podání byla skutečně vedlejší účastnici doručena. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, kromě jiného, že vedlejší účastnice zamlčela, že stěžovatel odeslal stížnost s návrhem na odškodnění dopisem adresovaným Úřadu vlády - Ministerstvu spravedlnosti. Krajské soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, protože neprokázal ani v odvolacím řízení, že by nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u vedlejší účastnice tak, jak ukládá §14 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., pouhý doklad o podání doporučené zásilky takovým důkazem není; z těchto důvodu krajský soud usnesením ze dne 20.6.2013, č.j. 12 Co 301/2013-28, potvrdil usnesení soudu I. stupně.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s listinnými poklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu citovaných článků Listiny a Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se domáhá náhrady nemajetkové újmy údajně vzniklé postupem v trestním řízení. Kromě zásahů do práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, poukazuje i na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, příp. jiného orgánu, nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel však stranou pozornosti ponechává následující ustanovení (tj. čl. 36 odst. 4 Listiny), podle něhož podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva upravuje zákon, tj. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Pokud obecné soudy zjistily, že podmínky stanovené tímto zákonem stěžovatel nenaplnil (v tomto punktu s nimi Ústavní soud souhlasí, kromě jiného i proto, že dodání zásilky dokládá internetovým výpisem pořízeným až po skočení řízení), tudíž zastavily řízení, nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv. Je na stěžovateli, aby svůj nárok uplatnil řádným postupem a svoje subjektivní práva uplatňoval s náležitou péčí.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu