ECLI:CZ:US:2014:1.US.2743.14.1
sp. zn. I. ÚS 2743/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, č.j. 13 Co 372/2013-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Stěžovatelka coby vedlejší účastnice na straně žalobce, Hlavního města Prahy, vystupovala v řízení o určení vlastnického práva k v žalobě blíže specifikované nemovitosti. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 2. 2013, č.j. 12 C 181/2005-305, tak, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná Česká republika - Státní pozemkový úřad je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 185.960,- Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici na straně žalobce (stěžovatelce) náhradu nákladů řízení ve výši 182.738,- Kč (výrok III.).
3. Toto rozhodnutí následně žalovaná napadla odvoláním, jež však v průběhu odvolacího řízení vzala co do výroku I. zpět.
4. O odvolání žalované bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, č.j. 13 Co 372/2013-338, tak, že řízení o odvolání do výroku I. o věci samé se zastavuje (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení změněn tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou činí jejich výše 63.937,50 Kč a ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou činí jejich výše 31.314,- Kč. Výrokem III. bylo dále rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice (stěžovatelka) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní poukazovala na to, že ačkoli byla v řízení před obecnými soudy zastoupena zvolenou právní zástupkyní, odvolací soud tuto zástupkyni pominul, když ústavní stížností napadené rozhodnutí doručil stěžovatelce namísto její právní zástupkyni. Stěžovatelka dále namítala, že se odvolací soud nesprávně vypořádal s otázkou náhrady nákladů řízení, když se nevypořádal s jednotlivými procesními úkony, provedenými v řízení a nezbytnými pro úspěch ve věci samé. Odvolací soud se dle názoru stěžovatelky nesprávně vypořádal též s otázkou zaplacených soudních poplatků a otázkou náhrady nákladů řízení za dovolání, jež bylo stěžovatelkou podáno na obranu tvrzení žalobce.
IV.
6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti té části výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, č.j. 13 Co 372/2013-338, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou, není. To proto, že ústavní stížnost je v této části třeba považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Podle posledně uvedeného ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z právě citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost představuje prostředek individuální ochrany a stěžovatel musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že výše specifikovanou částí výroku II. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto o otázce náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, tj. mezi účastníky řízení odlišnými od stěžovatelky. Stěžovatelka tak touto částí výroku II. napadeného usnesení na svých právech zjevně dotčena být nemohla.
V.
7. Ve zbytku pak Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Jak patrno ze shora uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatelčina kritika postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
9. Pochybení právě naznačeného rázu, jež by jedině mohlo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, v posuzované věci nicméně nebylo shledáno. Ústavní soud má naopak za to, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí též podrobným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
10. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud poznamenává, že ve vztahu k otázce nákladů řízení neshledal žádného pochybení nejen v rovině ústavněprávní, ale ani v rovině práva "podústavního". Ústavní soud má naopak za to, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, a to jak pokud jde o otázku opětovného placení soudního poplatku (§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), tak pokud se jedná o otázku oprávnění vedlejšího účastníka řízení k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 1-2, roč. 2004, poř. č. 3/2004).
11. K námitce stěžovatelky, jíž tato brojila proti tomu, že obecné soudy pominuly její právní zástupkyni, když rozhodnutí odvolacího soudu nebylo její právní zástupkyni doručeno, ale bylo doručeno pouze stěžovatelce, Ústavní soud uvádí, že tento postup lze sice shledat v rovině "podústavního" práva jako chybný (viz §50b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), avšak Ústavní soud není toho názoru, že by v jeho důsledku došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. To proto, že stěžovatelka netvrdí (a ani jinak nelze takovou skutečnost dovodit), že by se její právní zástupkyně (která stěžovatelku zastupuje též v řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti) o rozhodnutí odvolacího soudu včas nedozvěděla a nemohla tak proti rozhodnutí brojit příslušnými prostředky (ústavní stížností). Za této situace tak nemůže pochybení obecných soudů při doručování usnesení odvolacího soudu dosahovat ústavněprávní roviny.
VI.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
I
vana Janů v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu