ECLI:CZ:US:2014:1.US.2780.14.1
sp. zn. I. ÚS 2780/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Tkadlece, právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014 č. j. 10 As 65/2014-56 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2014 č. j. 22 A 51/2013-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě domáhal, aby byla žalovanému Magistrátu města Ostravy uložena povinnost, aby, co se týče občanského průkazu vydaného žalovaným dne 10. 9. 2003, rozhodl v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Argumentoval tím, že tento doklad obsahoval nesprávný údaj o rodném čísle - namísto do té doby používaného tvaru rodného čísla s koncovkou 229 zde byla uvedena koncovka 225. Proto stěžovatel odmítl občanský průkaz převzít. Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že v případě rozhodnutí o neplatnosti občanského průkazu ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 písm. b) zákona o občanských průkazech, se nejedná o rozhodnutí, kterému by předcházel návrh účastníka řízení ve smyslu §45 správního řádu; správní orgán je vydává z moci úřední, a proto nelze žádost stěžovatele ze dne 4. 2. 2013 považovat za návrh na rozhodnutí ve věci, ale toliko za podnět ve smyslu §42 správního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že Magistrát města Ostravy tím, že ve lhůtě 30 dnů žalobci sdělil, že neshledal důvody k zahájení správního řízeni z moci úřední, dostál své zákonné povinnosti vyplývající z §42 správního řádu a skutečnost, že nevydal rozhodnutí podle §11 odst. 2 písm. b) zákona o občanských průkazech, nelze označit za nečinnost správního orgánu.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel kasační stížnost, ve které mimo jiné argumentoval tím, že rozhodnutí o skončení platnosti občanského průkazu může být svou povahou rozhodnutím z moci úřední, nicméně má za to, že toto rozhodnutí je v naprosté většině případů vydáváno na základě podnětu občana, neboť je to on, kdo může ověřit správnost či chybnost údajů v tomto dokladu uvedených. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, když se ztotožnil se závěrem krajského soudu a dovodil, že Magistrát města Ostravy nebyl v projednávané věci nečinný, neboť nebylo jeho povinností vydat stěžovatelem požadované rozhodnutí o skončení platnosti občanského průkazu na základě podnětu stěžovatele. Nejvyšší správní soud se dále zabýval podstatou rozdílu mezi podnětem a žádostí dle správního řádu, když došel k závěru, že podáním podnětu se, na rozdíl od žádosti, nezahajuje automaticky správní řízení o tomto podání; takové řízení lze vyvolat podáním podnětu pouze za situace, kdy správní orgán shledá důvody pro zahájení řízení z úřední povinnosti.
4. Interpretace zákona (jak zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, tak správního řádu) ze strany Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu je podle přesvědčení stěžovatele chybná a zřejmě účelově proti němu je zaměřená. Stěžovatel spatřuje v zamítnutí žaloby Krajským soudem v Ostravě a posléze v negativním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odepírání spravedlnosti jeho osobě, když soudy svým postupem nepřiměřeně zasáhly do jeho ústavních práv. V důsledku postupu soudů je stěžovateli zabráněno v uplatnění práv v řádném správním řízení. Závažnějším důsledkem je však to, že stěžovatel do dnešního dne nevlastní občanský průkaz, ale ani cestovní pas a řidičský průkaz. Dlouhodobě je mu znemožňováno žít řádným životem občana republiky, ačkoli on sám si plní veškeré své občanské povinnosti.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud není instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovanému ustanovení zákona vyhověl.
9. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu