ECLI:CZ:US:2014:1.US.280.12.1
sp. zn. I. ÚS 280/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti nezl. Michaela Petra Zmeka, zastoupeného matkou Andreou Kubálovou, právně zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Renoirova 624, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011 č. j. 1 VSPH 283/2011-A-13 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011 č. j. MSPH 90 INS 1404/2011-A-8 za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností ze dne 26. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení a aby rozhodl o naléhavosti věci.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") bylo podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o insolvenčním návrhu stěžovatele jako věřitele proti dlužníkovi Petru Michaelu Zmekovi, otci stěžovatele, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") bylo výše uvedené usnesení potvrzeno s tím, že žádný z účastníků nemá právu na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Tato rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, tu však Ústavní soud usnesením ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1582/11 jako "předčasnou" odmítl. Souběžně s tím stěžovatel brojil proti citovanému usnesení vrchního soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však usnesením ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 NSČR 62/2011-A-27 odmítl s tím, že dovolání není objektivně přípustné
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v daném soudním řízení jej městský soud vyzval usnesením ze dne 8. 2. 2011, doručeným mu dne 28. 2. 2011, aby ve lhůtě 7 dnů předložil souhlas opatrovnického soudu s podáním insolvenčního návrhu. Na to reagoval vyjádřením ze dne 11. 2. 2011, v němž argumentoval tím, že nejprve může podat insolvenční návrh a teprve poté může žádat opatrovnický soud o schválení tohoto úkonu, a v této souvislosti poukázal na ustanovení §28 "starého" občanského zákoníku a §179 o. s. ř. Dále stěžovatel uvádí, že aniž by uplynula soudem stanovená lhůta, městský soud řízení napadeným usnesením zastavil a v jeho odůvodnění vyslovil úplně nový právní názor, že předmětný nedostatek týkající se podmínek řízení by (stejně) nebylo možno odstranit, neboť bylo třeba stěžovateli ustanovit opatrovníka ve smyslu §37 zákona o rodině, který by ho zastupoval jak při podání návrhu, tak v průběhu insolvenčního řízení.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "opatrovnický soud") vydal až dne 12. 9. 2011 pod č. j. P 181/2011-207, 16 P a Nc 176/2011 rozsudek, jímž zamítl návrh matky ze dne 11. 2. 2011 na schválení důležitého právního úkonu - insolvenčního návrhu s odůvodněním, že insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 10. 5. 2011. Uvedený soud měl přitom za to, že stěžovateli nebylo a není třeba ustanovovat opatrovníka, a to z důvodu absence kolize mezi účastníky, a že postačuje pouhé schválení právního úkonu.
Následně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že městský soud svůj dřívější právní názor ve formě poučení o nutnosti předložit potřebný souhlas opatrovnického soudu "nahradil" novým právním názorem, a to potřebou ustanovit opatrovníka, aniž by mu, příp. jeho matce umožnil na nově vzniklou právní situaci adekvátně procesně reagovat a poskytl mu procesní prostor na učinění potřebných úkonů. Kromě toho městský soud zastavil insolvenční řízení ještě předtím, než vůbec začala běžet lhůta k doplnění návrhu, tj. dne 28. 2. 2011.
Stěžovatel poukázal znovu na citovaný rozsudek opatrovnického soudu, ve kterém byl vysloven názor právě opačný, tedy že nutnost ustanovit kolizního opatrovníka nezletilému (§37 zákona o rodině) nedopadá na případy, kdy zákonný zástupce podává za nezletilého žalobu proti druhému rodiči, neboť se nemůže dostat do kolize se svým zástupcem (matkou), protože v daném případě hájí jeho zájem. Pokud by v insolvenčním řízení soudy postupovaly podle opatrovnického soudu, pak by byla matka oprávněna podat jeho jménem návrh, městský soud by vyčkal schválení tohoto úkonu opatrovnickým soudem a do této doby by mu mohl ustanovit procesního opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel se přitom dle svých slov cítil být vázán názorem opatrovnického soudu, a proto podal další insolvenční návrh, insolvenční soud však řízení zastavil s poukazem na svou předchozí argumentaci.
Obecným soudům stěžovatel vytýká i to, že mu neustanovily kolizního opatrovníka z důvodu nebezpečí z prodlení ve smyslu §29 odst. 1 o. s. ř., a to alespoň do doby, než bude udělen souhlas opatrovnického soudu s právním úkonem, popř. bude ustanoven opatrovník podle hmotného práva na základě §37 zákona o rodině, přičemž má za to, že zastavení řízení nutné nebylo, a s poukazem na §81 odst. 1 o. s. ř. tvrdí, že obecné soudy mohly dát podnět příslušnému soudu k zahájení řízení, čímž by dostály zásadám vyjádřeným v §2 o. s. ř.
Závěrem stěžovatel shrnuje, že výše uvedeným postupem jsou bez legitimních důvodů znevýhodňovány nezletilé osoby k uplatnění práv plynoucích z insolvenčního zákona vůči svým rodičům oproti jiným věřitelům, nebo dokonce je jim v tomto uplatnění bráněno.
III.
Vyjádření účastníků řízení a stěžovatelova replika
Vrchní soud v Praze uvedl, že by ústavní stížnost neměla obstát, pokud by kritériem její úspěšnosti měla být pouze kolize názorů mezi opatrovnickým a insolvenčním soudem. Stěžovatel nevyužil svého práva proti rozhodnutí opatrovnického soudu, které je v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou, podat odvolání. V této souvislosti vrchní soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2630/99 i komentář k §176 o. s. ř. prvního dílu Velkého komentáře občanského soudního řádu autorů Drápal, Bureš na str. 132 (Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Upozornil i na specifikum insolvenčního řízení, v jehož prvním stadiu primárně nejde o uspokojení pohledávek věřitelů, ale o hmotněprávní posouzení toho, zda se dlužník vskutku nachází v úpadku. Odmítl, že by šlo o diskriminaci nezletilých věřitelů, s tím, že v daném případě šlo nepochybně o kolizi zájmů rodičů stěžovatele, neboť nelze bez znalosti konkrétních okolností jednoznačně říci, že zjištění dlužníkova úpadku je v souladu se zájmy nezletilého. Bylo proto nutno vyvolat opatrovnické řízení, v něm matka může přesvědčit opatrovnický soud, že je zamýšlený procesní postup pro nezletilého prospěšný. V této souvislosti upozornil, že na rozdíl od dřívější úpravy nastávají pro dlužníka omezující účinky již od zahájení insolvenčního řízení (§109 insolvenčního zákona), a proto je třeba trvat na tom, aby byl návrh perfektní. Z tohoto důvodu má insolvenční zákon velmi striktní úpravu postupu v případě vadného návrhu (§128 insolvenčního zákona). Vzhledem k tomu je nutno nejprve získat souhlas opatrovnického soudu a teprve pak lze podat insolvenční návrh, jiný postup je v rozporu s požadavkem na urychlené rozhodnutí (§134 insolvenčního zákona). Zastavení insolvenčního řízení netvoří překážku věci rozhodnuté, takže stěžovateli nic nebránilo zahájit opatrovnické řízení a v něm řádně pokračovat (a případně brojit proti zamítavému rozhodnutí opatrovnického soudu), a až bude souhlas udělen, znovu podat insolvenční návrh.
Městský soud v Praze pouze odkázal na obsah spisu a rozhodnutí v něm obsažených.
Ústavní soud zaslal stěžovateli předmětná vyjádření k replice. V ní pak stěžovatel uvedl, že se vrchní soud nevyrovnal s důvody, pro které byla ústavní stížnost podána.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
K otázce "včasnosti" ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že lhůta k jejímu podání začala běžet již doručením napadeného usnesení vrchního soudu, neboť dovolání vzhledem ke své "objektivní" nepřípustnosti nemohlo představovat poslední procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, v daném případě je však třeba tuto lhůtu počítat od doručení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť Ústavní soud shora označeným usnesením odmítl jako "předčasnou" předchozí, řádně a včas podanou ústavní stížnost stěžovatele, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1582/11 (viz výše). Pokud by za těchto okolností souzenou ústavní stížnost odmítl jako pozdě podanou, zakládal by takový postup denegatio iustitiae.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě obecným soudům vytýká, že zaujaly nesprávný právní názor, že je nejprve nutno učinit příslušný úkon a teprve pak lze žádat jeho schválení opatrovnickým soudem, přičemž se dovolává (opačného) názoru opatrovnického soudu. Stěžovatel přitom zcela přehlíží argumentaci obsaženou jak v napadených usneseních, tak ve vyjádření vrchního soudu, podle které takový postup právě v insolvenčním řízení možný není, a to vzhledem k současné specifické právní úpravě tohoto řízení, podle níž již samotné jeho zahájení má na dlužníka zásadní právní dopady, a kdy proto nelze vyčkávat do doby, než bude opatrovnické řízení ukončeno. Naopak je poněkud překvapující, že soudkyně opatrovnického soudu odmítá akceptovat názor několika soudců soudů vyšších stupňů, než na kterém sama působí. Ústavnímu soudu není přitom zřejmé, a to ani z rozhodnutí opatrovnického soudu, ani z ústavní stížnosti, jaké zásadní dopady by mělo, pokud by opatrovnický soud schvaloval daný procesní úkon předem, a zda by tyto dopady mohly převážit důvody, o které insolvenční soud opřel své rozhodnutí a jimž Ústavní soud již prima facie nemůže upřít nejen racionalitu, ale i značný význam, spočívající v ochraně práv dlužníka. Vzhledem k tomu nic nenasvědčuje, že by postup obecných soudů (v insolvenčním řízení) byl "přepjatě formalistický".
Za této situace musí Ústavní soud přisvědčit názoru vrchního soudu, že stěžovatel měl pokračovat v opatrovnickém řízení a podat proti rozhodnutí opatrovnického soudu opravný prostředek, protože tak by se mezi insolvečním a opatrovnickým soudem sporná právní otázka mohla vyřešit. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vychází z principu minimalizace svých zásahů do činnosti obecných soudů, a proto i nyní souzené věci upřednostňuje, aby tuto otázku jakožto otázku výkladu tzv. podústavního práva řešily (za daných okolností) v prvé řadě obecné soudy, a teprve v případě, že by se tímto způsobem nepodařilo danou kolizi vyřešit, a bylo by tudíž zřejmé, že po stěžovateli je požadováno splnění nesplnitelných procesních podmínek (v důsledku čehož by mu bylo fakticky zabráněno obrátit se svou věcí na soud), pak by shledal svůj zásah jako nezbytný. Taková situace však zatím nenastala.
Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že mu stanovil sedmidenní lhůtu pro odstranění vad návrhu, avšak tuto lhůtu sám nedodržel a řízení zastavil. V této souvislosti tvrdí, že mu byla příslušná výzva doručena dne 28. 2. 2011, avšak krajský soud usnesení o zastavení řízení vydal již dne 22. 2. 2011. Sám přitom uvádí, že již dne 16. 2. 2011 zaslal soudu vyjádření, v němž na tuto výzvu reagoval. Z toho plyne, že fakticky byla stěžovateli předmětná výzva doručena (nejpozději) dne 16. 2. 2011. Nicméně dle názoru Ústavního soudu není z hlediska ústavnosti třeba otázku počátku běhu předmětné lhůty řešit, neboť i kdyby se (hypoteticky) s názorem stěžovatele ztotožnil, je zřejmé, že stěžovatel by ani ve "správně" stanovené lhůtě předmětné výzvě vyhovět nemohl (proto také požádal o její prodloužení či o přerušení řízení, čemuž však naopak nemohl z výše uvedených důvodů vyhovět insolvenční soud;), a tedy ani případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu opřený o tento důvod, by řešením daného problému nebyl. Především pak jde o nepřípustnou námitku, neboť stěžovatel ji mohl uplatnit v odvolacím řízení, což se však nestalo (viz odvolání na č. l. 9/2 soudního spisu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyslovuje nesouhlas s názorem krajského a vrchního soudu na nutnost ustanovení kolizního opatrovníka. Tuto otázku již nelze považovat za rozhodující, neboť pokud by se Ústavní soud s názorem stěžovatele (tedy že tohoto postupu není třeba, případně že tak mohl učinit insolvenční soud) ztotožnil, neodůvodnilo by to kasaci napadených rozhodnutí, neboť důvodem zastavení řízení bylo - vedle nedostatku zastoupení kolizním opatrovníkem - i neschválení důležitého právního úkonu (insolvenčního návrhu) opatrovnickým soudem, přičemž pochybení ze strany krajského a vrchního soudu, jež vycházely z potřeby schválení tohoto úkonu předem, shledáno - alespoň pro tuto chvíli - nebylo.
Dlužno dodat, že insolvenční a opatrovnický soudy argumentovaly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 č. j. 21 Cdo 2630/99, ale dospěly k rozdílnému výsledku, přičemž klíčovou otázkou je, zda se podání insolvenčního návrhu spíše blíží řízení o návrhu nezletilého dítěte na výkon rozhodnutí, kde zastoupení kolizního opatrovníka nutné není, nebo spíše řízení o návrhu otce na zastavení výkonu rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu je klíčovou otázkou, zda je - s ohledem na povahu daného řízení - a priory vyloučeno, aby došlo ke kolizi mezi zájmy matky a dítěte, tedy zda by matka nemohla sledovat jiný, zejm. svůj vlastní zájem (ať by už byl její motiv jakýkoliv), jenž by byl odlišný od zájmu dítěte, resp. zda je skutečně v případě neplacení výživného otcem eventuální zjištění úpadku s důsledky s tím spojenými vždy ve prospěch dítěte. V tomto ohledu Ústavní soud sdílí pochybnost vrchního soudu, nicméně pro tuto problematiku platí to, co již bylo uvedeno ve vztahu k otázce schválení předmětného úkonu, a proto ani zde Ústavní soud nemíní její řešení obecnými soudy předjímat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomuto výsledku řízení nebylo možné vyhovět návrhu na náhradu nákladů (viz §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), případně návrhu na náhradu zastoupení (viz §83 odst. 1 cit. zákona); meritorní "neprojednatelnost" věci tak činí bezpředmětným i návrh na její přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu