ECLI:CZ:US:2014:1.US.2815.14.1
sp. zn. I. ÚS 2815/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 5. 2014 č. j. 36 Co 151/2014-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 1. 2014 č. j. OP 93/2003-76 tak, že změnil jím napadený rozsudek tak, že zvýšil počínaje 1. 9. 2011 výživné na jeho dceru na částku 6.000 Kč měsíčně a vyčíslil tomu odpovídající nedoplatek. Své závěry krajský soud opřel o to, že dcera se připravuje na své povolání studiem, a popsal její i matčiny majetkové poměry. Poukázal na to, že stěžovatel dle svého tvrzení nepracuje, ačkoli jsou dostupná volná pracovní místa, a dále na to, že je stěžovatel vlastníkem nemovitostí, jednatelem obchodních společností a věřitelem zastavených pohledávek. K dotazům, z čeho žije jeho stávající rodina, stěžovatel uvedl, že výdaje své domácnosti nezná, nic neobstarává a nic nezařizuje. Společnosti, v nichž je stěžovatel jednatelem, soudu neposkytly informace o jeho příjmech a stěžovatel rovněž odmítl soudu sdělit, jakou odměnu jako jednatel pobírá (dokonce s nepravdivým tvrzením, že je proti němu vedeno trestní stíhání). Poslední úprava výživného na dceru byla soudně provedena před čtrnácti lety. Krajský soud popsal zjišťování majetkových poměrů stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil svou povinnost umožnit soudu řádné zjištění svých příjmů, a proto je na místě aplikovat §85a zákona o rodině a vycházet z fiktivního příjmu otce.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že odvolací soud zvýšil jeho vyživovací povinnost i přes to, že odvolání proti prvostupňovému rozsudku podával on a dcera navrhovala potvrzení jím napadeného prvostupňového rozsudku, kterým byl zavázán platit jí výživné jen ve výši 2.500 Kč. Soud podle stěžovatele nesprávně aplikoval normy podústavního práva a svým rozhodnutím zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, protože tím, že podstatně změnil prvostupňové rozhodnutí, tak mu v podstatě vzal instanci a způsobil tak, že soudní proces, který je zásadním dvouinstančním, změnil na jednoinstanční. Napadený rozsudek je pro stěžovatele rozhodnutím překvapivým a tím i neústavním. Dále došlo k opomenutí důkazu, které soud dostatečně nezhodnotil, neboť stěžovatel poskytl dceři možnost bydlení. Krajský soud se podle stěžovatele dále nevypořádal dostatečně s jeho odvolacími námitkami a důkazy k nim nabízenými. Především však podle stěžovatele odvolací soud nesprávně aplikoval podústavní právo tím, že při stanovení výše výživného vyšel při hodnocení jeho výdělkových poměrů z fikce podle §85a zákona o rodině. Kromě brigádní činnosti, při níž stěžovatel dosahuje jen příležitostných příjmů na úrovni daně prostého minima, totiž nemá stěžovatel dle svého tvrzení žádný příjem a pohledávky zmiňované v napadeném rozsudku jsou pohledávkami nedobytnými.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu