ECLI:CZ:US:2014:1.US.2818.14.1
sp. zn. I. ÚS 2818/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatelky JUDr. Naděždy Kratochvílové, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, s. r. o., se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 26 Cdo 4420/2013-170 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že si je vědoma povahy rozhodnutí dovolací instance, tedy že jde o rozhodnutí rušící rozhodnutí nižších instancí a vracející věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Podstatou věci ale podle jejího názoru je, že Nejvyšší soud změnil judikatorní interpretaci právního vztahu a zcela kategoricky vyslovil svůj právní názor, v jehož intencích nemohou soudy nižších instancí rozhodnout jinak, než diametrálně opačně proti svým předchozím rozhodnutím. Přípustnost ústavní stížnosti pak stěžovatelka spatřuje v tom, že její stížnost svým významem podstatně převyšuje její vlastní zájmy.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, včetně příslušejících spoluvlastnických podílů a společných částech budovy a pozemku, kterou uzavřela spolu s Petrem Kratochvílem (první žalovaný) jako přejímajícím a Lidovým bytovým družstvem Praha 5 (druhý žalovaný) jako předávajícím.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 9. 5. 2011 č. j. 4 C 147/2010-58 zamítl žalobu na určení neplatnosti předmětné smlouvy (odstavec I. výroku) a určil, že vlastníkem bytové jednotky je Lidové bytové družstvo Praha 5 (odstavec II. výroku). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 1. 2012 č. j. 28 Co 491/2011-98 k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku, kterým bylo určeno vlastnictví k bytové jednotce a rozhodnuto o nákladech řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, vyjma odstavce I. výroku, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své rozhodnutí přitom opřel o svou dosavadní judikaturu zabývající se otázkou platnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, jestliže ji kromě osoby, jež byla před uzavřením manželství výlučnou členkou družstva, uzavřel jako další nabyvatel i manžel. V závěru uvedl, že ke zrušení odstavce I. výroku rozsudku soudu prvního stupně nepřistoupil, jelikož nebyl napaden odvoláním a rozhodnutí v této části již nebylo právní moci.
II.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
7. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2396/14]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
8. Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud ve věci rozhodl tak, že k dovolání žalovaných zrušil rozhodnutí soudů nižších instancí (vyjma odstavce I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení tedy nebylo dosud pravomocně skončeno a věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost je nutné označit ústavní stížnost za podanou předčasně, resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu v části, v níž nedošlo ke zrušení odstavce výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, Ústavní soud konstatuje, že tato část rozhodnutí již nabyla právní moci poté, co nebyl žádným z účastníků uplatněn opravný prostředek a jde též o nepřípustnou ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2014
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj