ECLI:CZ:US:2014:1.US.2845.13.1
sp. zn. I. ÚS 2845/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Kysilky, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319, Písek, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013 č. j. 5 As 8/2013-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012 č. j. 9 Ca 257/2009-37 a rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 22. 6. 2009 č. j. 16178/2009-83/1227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení všech shora uvedených rozhodnutí neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta ve vztahu ke stěžovateli jím podaná kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal skutkový stav věci. Zkráceně lze uvést, že řízení, skončené rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 8/2013 - 30 ze dne 6. 8. 2013, bylo zahájeno dne 6. 6. 2005 na základě návrhu stavebníka - Ivan Svatoš, a. s., na vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení na stavbu: Obytný soubor v P. - provozní objekty C, D, s přípojkami na IS na pozemcích: stavební parcely A, B a C v kat. území Písek. Dne 29. 7. 2005 vydal Městský úřad Písek, odbor výstavby (stavební úřad) požadované stavební povolení č. j. Výst/1987/0/2005/Ku.STSL-StPo. Stavební práce zahájil stavebník dne 12. 6. 2006. Stěžovatel, jako opomenutý účastník řízení, podal proti rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby, které mu nebylo doručeno, dne 25. 4. 2006 odvolání. Rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby pak bylo stěžovateli jako účastníkovi řízení doručeno až dne 2. 8. 2006. Dne 6. 11. 2006 bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí Krajského úřadu v Českých Budějovicích, jako odvolacího správního orgánu, č. j. KUJCK 26794/2006 OÚPI/3 ze dne 10. 11. 2006, kterým bylo stavební povolení zrušeno. Stavební úřad na základě tohoto rozhodnutí ve stavebním řízení pokračoval, ale protože stavba byla již dne 12. 6. 2006 zahájena bez pravomocného stavebního povolení, stavební řízení zastavil a zahájil řízení o odstranění stavby prováděné bez stavebního povolení; po podání žádosti stavebníka ze dne 25. 4. 2007 o dodatečné povolení stavby řízení o odstranění stavby rozhodnutím č. j. Výst/166614179/0/2007/Ku-7/STRI/StPo stavbu dodatečně povolil. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, které bylo Krajským úřadem Jihočeského kraje zamítnuto jako opožděné. Krajský úřad poté provedl zkrácené přezkumné řízení a rozhodnutím ze dne 17. 3. 2008 rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil, a to ve výroku a odůvodnění (chybějící náležitosti). Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel odvolání. Ministerstvo pro místní rozvoj odvolání zamítlo, když dospělo k závěru, že stavební úřad se nedopustil pochybení, které by mělo vliv na zákonnost rozhodnutí, jakož i k tomu, že byly splněny podmínky pro vedení zkráceného přezkumného řízení. Proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj a proti postupu správních orgánů v předchozím řízení podal stěžovatel (a žalobkyně) k Městskému soudu v Praze žalobu. Městský soud v Praze žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel i žalobkyně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ve vtahu ke stěžovateli kasační stížnost rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl, ve vztahu k žalobkyni řízení o kasační stížnosti zastavil (nezaplacení soudního poplatku).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá shodně jako v řízení před obecnými soudy, že ve stavební řízení nebylo provedeno potřebné dokazování a okruh účastníků nebyl stanoven správně. Podle stěžovatele je rozsudek Městského soudu v Praze nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti nerozhodl v souladu s platnými zákony.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Ústavně zaručené právo dle čl. 36 Listiny, jehož se v ústavní stížnosti dovolává, však stěžovateli očividně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení jak v řízení správním, tak řízení soudním, proti rozhodnutí žalovaného orgánu mu byly k dispozici právní prostředky k ochraně jeho práv (správní žaloba, kasační stížnost), které využil, a oba soudy se jím vznesenými námitkami v rozsahu, jenž jim adresoval, zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
9. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
10. Výjimkou - co do právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladových standardů, jež jsou v nauce a v soudní praxi respektovány, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
11. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy v posuzované věci aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo a v ústavní stížností napadených rozhodnutích se vypořádaly (v rozsahu vymezeném podanými návrhy) s námitkami, jež jim stěžovatel směřoval. Nejvyšší správní soud pak s obšírnou a přesvědčivou argumentací doložil, proč není rozhodnutí městského soudu zatíženo vytýkanou nezákonností a nepřezkoumatelností, což platí zejména ve vztahu k námitkám (posléze vtěleným i do ústavní stížnosti) ohledně důvodů žaloby - nesprávně určený okruh účastníků a neúplná skutková zjištění. Nejvyšší správní soud stěžovatele správně poučil o tom, že jeho žaloba směřovala proti rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, proto mu nepřísluší se zabývat věcnými námitkami, jimž stěžovatel směřuje do rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, resp. do rozhodnutí předchozích. Tyto námitky mohl stěžovatel uplatnit v odvolání, které podal, ale učinil tak opožděně. Nezabýval-li se takovými námitkami správní orgán, neboť odvolání bylo opožděné, tím méně tak může činit správní soud.
12. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu