ECLI:CZ:US:2014:1.US.2889.13.1
sp. zn. I. ÚS 2889/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem v Praze, Pekařská 6, Praha 5, právně zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 823/33, Praha, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013 č. j. 102 VSPH 258/2012-57 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.2 013 č. j. 29 ICdo 11/2013-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011 č. j. MSPH 88 INS 14230/2011-A-14 byl zjištěn úpadek insolvenční dlužnice ETN services, a. s., přičemž soud zároveň rozhodl o řešení úpadku konkursem. Po prohlášení úpadku přihlásila stěžovatelka do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 328 203,34 Kč. Pohledávka byla přihlášena z titulu finančního vypořádání po předčasném ukončení úvěru dle smlouvy ev. č. 711458 dle příslušných Obchodních podmínek, a to jako pohledávka zajištěná převodem vlastnického práva k motorovému vozidlu. Dopisem insolvenčního správce byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že na přezkumném jednání konaném dne 5. 12. 2011 bylo popřeno pořadí pohledávky, tedy skutečnost, že žalobkyně má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Incidenční žalobou ze dne 30. 12. 2011 se stěžovatelka u Městského soudu v Praze domáhala určení toho, že pohledávka je zajištěná převodem vlastnického práva k vozidlu. Dne 23. 7. 2012 vydal Městský soud v Praze rozsudek č. j. MSPH 88 lem 15/2012-32, kterým bylo žalobě vyhověno. Soud I. stupně shledal smlouvu o zajišťovacím převodu práva platnou, když zároveň dospěl k závěru, že stranami sjednané zajištění v ní uvedená kritéria splňuje.
3. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze dne 14. 2. 2013 rozsudkem č. j. 102 VSPH 258/2012-57 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že incidenční žaloba se zamítá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnosti, že sjednaný zajišťovací převod práva je neplatným ujednáním, představujícím propadnou zástavu, zakázanou ustanovením §169 písm. e) občanského zákoníku, a to z následujících důvodů. Účinnost zajišťovacího převodu práva nenastala dnem uzavření smlouvy o úvěru, avšak byla odložena až ke dni jeho jednostranného uplatnění ze strany věřitele v případě porušení smluvních podmínek dlužníkem. Dle výslovného znění ujednání nebyl žalobce v případě trvajícího porušení smluvních podmínek povinen předmět zajištění zpeněžit - byl pouze oprávněn toto učinit. Dlužník se proto zpeněžení a vyplacení hyperochy nemohl domoci. Ve smlouvě dle názoru soudu není obsaženo ujednání o vypořádání hyperochy.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání. Ve smyslu §237 o. s. ř. stěžovatelka namítala, že právní otázky posuzované odvolacím soudem zčásti dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a zčásti se v nich odvolací soud od této rozhodovací praxe odchýlil, když zároveň konstatovala, že daná právní otázka by měla v judikatuře být nadále řešena jinak. Dovolací soud dovolání s odkazem na svou předchozí judikaturu odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že formalistickým výkladem norem jednoduchého práva, resp. na ně navazující judikatury, a preferencí výkladu směřujícího k neplatnosti právního úkonu, mechanickou aplikací dosavadních závěrů judikatury, bez ohledu na odlišné okolnosti projednávané věci a v případě Nejvyššího soudu rovněž porušením povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka se domnívá, že v projednávaném sporu se soudy dopustily výkladu a aplikace práva, který v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny nešetří její smluvní volnost a smluvní volnost jejího obchodního partnera především nadmíru extenzivním výkladem ustanovení §169 písm. e) občanského zákoníku, preferencí výkladu práva zakládajícího neplatnost smluvního ujednání před možným výkladem, podle nějž by platnost byla zachována, a formalistickým výkladem §169 písm. e) a §553 občanského zákoníku a mechanickou aplikací na něj navazující judikatury.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.
9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
10. V souzené věci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním. V nyní souzené věci lze dokonce konstatovat, že stěžovatelka pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů. Tento argument však nelze uznat, neboť odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o zajišťovacím převodu práva na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací správných ustanovení právního řádu a současného respektování judikatury Nejvyššího soudu. Jejich rozhodnutí jsou tedy řádně zdůvodněna a v žádném případě nelze učinit závěr o jejich nepřezkoumatelnosti. I proto také nelze uznat další argument stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly konkrétními okolnostmi zajišťovacího převodu práva.
11. Pokud stěžovatelka polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatelka jako nepřípustné, je třeba uvést, že jeho odůvodnění je s ohledem na předmět řízení dostatečné. Dovolací soud odkázal na svou předchozí judikaturu, konkrétně na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 č. j. 31 Cdo 495/2006 (R 45/2009), od níž neměl ani ve věci stěžovatelky důvodu se odchýlit. Pokud stěžovatelka namítala, že skutkové okolnosti v něm projednávaného případu oproti případu stěžovatelky jsou odlišné, je třeba uvést, že obecné teze, na nichž je uvedený rozsudek založen, se mohou uplatnit i v daném případě.
12. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu