ECLI:CZ:US:2014:1.US.2923.13.1
sp. zn. I. ÚS 2923/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Haneka a 2) Ing. Ludvíka Veselého, obou zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 102, Benešov, proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 8. 2013 č. j. 27 EXE 778/2013-94 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem JUDr. Milanem Broncem Exekutorského úřadu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 EX 146/13-54, za účasti Okresního soudu v Benešově jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti brojí konkrétně proti povinnosti uhradit náklady exekuce ve výši 12 768 Kč uložené jim příkazem soudního exekutora JUDr. Milana Bronce ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 EX 146/13-54, vydaného na základě pověření Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 4. 2013 č. j. 27 EXE 778/2013-30, kdy exekučním titulem je pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012 č. j. 19 Co 274/2012-170. Posledně jmenovaným rozsudkem byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit oprávněnému JUDr. Junkovi společně a nerozdílně částku ve výši 58 286 Kč s příslušenstvím.
2. Usnesením Okresního soudu v Benešově výše označeným byly zamítnuty námitky stěžovatelů proti Příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 8. 2013 č. j. 27 EXE 778/2013-94. Stěžovatelé v rámci námitek uvedli, že exekuční řízení je neoprávněné, protože již návrh na nařízení exekuce byl podle nich podán osobou neoprávněnou, neměl všechny zákonem požadované náležitosti a pohledávka oprávněného JUDr. Junka byla řádně a včas uhrazena.
3. Stěžovatelé považují příkaz k úhradě nákladů exekuce i usnesení, kterým byly zamítnuty námitky proti tomuto příkazu, za rozhodnutí nesprávná, neboť se zakládají na právně nesprávném hodnocení věci a nedbají práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé sami ve stížnosti akceptují fakt, že Ústavní soud není dalším stupněm soustavy obecních soudů. Z pohledu Ústavního soudu je však nevýznamné, pokud ústavní stížnost směřuje proti věcně nesprávnému rozhodnutí vydanému v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž koncipována výlučně na přezkumu dodržení ústavněprávních principů, čili zda nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé argumentují, že podání návrhu na exekuci bylo šikanózní a podáno neoprávněnou osobou, neboť advokát oprávněného JUDr. Vaněk tak učinil na základě plné moci, která byla udělena mnohem dříve a čistě k obhajobě u nalézacího soudu v dané právní věci. Stěžejní námitka poukazuje na skutečnost, že povinní uhradili přikázanou částku v celé výši i s úroky již 29. 1. 2013, resp. 30. 1. 2013, formou poštovní poukázky. Proto podle nich nebylo potřebné podávat návrh na provedení exekuce, neboť oprávněný v době podání návrhu měl již peníze ve své dispozici. Na tomto místě je však nutné stěžovatele upozornit na skutečnost, že návrh na exekuci byl doručen ve 12 hodin dne 30. 1. 2013, čili s ohledem na skutečnost, že sepsání daného návrhu muselo být provedeno zákonitě ještě dříve. Peníze tedy nebyly v dispozici oprávněného ani v době doručení návrhu, natož při jeho koncipování.
5. Stěžovatelé namítají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z pohledu Ústavního soudu toto právo stěžovatelům však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudního exekutora jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a nikterak se nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
6. Dále je nutné dodat, že pokud jde o povahu procesních práv, lze souhlasit s názorem, který zazněl v judikatuře Ústavního soudu, totiž že procesní práva nemají sama o sobě významu a neexistují samoúčelně. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02).
7. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení (excesu) ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Podle názoru Ústavního soudu je tedy závěr Okresního soudu v Benešově o nedůvodnosti námitek stěžovatelů proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem, stejně tak jako samotný příkaz, ústavně akceptovatelný. Vyčítat lze případně pouze přehnaně důslednou formálnost konání exekutora s ohledem na okolnost, že povinní s placením "neotáleli", ale ani to nedosáhlo potřebné intenzity, jež by bylo zapotřebí pro porušení základních práv stěžovatelů.
8. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jejich stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu