ECLI:CZ:US:2014:1.US.2954.14.1
sp. zn. I. ÚS 2954/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Šmahlíka, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem advokátní kanceláře PONCZA|ŠRÁMEK, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2014 č. j. 11 Co 381/2014-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 5. 9. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nepřipuštění změny jeho žaloby, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno 10. 7. 2014. Stěžovatel se v řízení, vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 88/2012, domáhal neúčinnosti právního úkonu Otakara Jemelky, na jehož základě došlo k převodu nemovitostí na žalovanou Vlastu Kusou. Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2014 č. j. 12 C 88/2012-124 tak, že odpůrčí žaloba stěžovatele se zamítá. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání a současně navrhl změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí, jejichž převod zpochybňoval, je Vlasta Kusá, a to z důvodu neplatnosti darovací smlouvy. Stěžovatel vycházel z toho, že soud právně posuzoval skutkový stav jinak než stěžovatel, a to tak že darovací smlouva je neplatná, a tudíž se nelze domáhat neúčinnosti darovací smlouvy. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že změna žaloby se nepřipouští z důvodu, že v odvolacím řízení nelze rozhodnout o přistoupení dalšího účastníka řízení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nepřipuštěním změny žaloby bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva. Stěžovatel si nebyl vědom, že napadená darovací smlouva, jejíž neúčinnosti se domáhal, je neplatná, neboť to nebylo z obsahu smlouvy patrné a okolnosti jejího uzavření nebyly stěžovateli známy. Tyto okolnosti vyplynuly až v průběhu řízení a z procesního postupu soudu nebylo podle stěžovatele zřejmé, že je možné věc posoudit právně tak, že darovací smlouva je neplatná a tudíž, že odpůrčí žaloba nebude úspěšná. Krajský soud měl podle stěžovatele užít ústavně souladný výklad právní normy a připustit změnu žaloby a připustit přistoupení účastníka řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu