ECLI:CZ:US:2014:1.US.2999.13.1
sp. zn. I. ÚS 2999/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, Advokátní kancelář Vavroch a partneři, se sídlem Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013 č. j. 9 To 224/2013-297 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013 č. j. 1 T 16/2012-273 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově tvrzením, že jimi došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces, právo na rovné postavení stran a právo na stíhání zákonným způsobem. V ústavní stížnosti uvedl, že ve věci existuje důvodná pochybnost o správnosti a úplnosti dokazování tak, jak jej provedly obecné soudy. Zatímco soud doplňoval či prováděl pouze důkazy usvědčující, čímž nahrazoval činnost státního zastupitelství, důkazy, která obvinění vyvracely, odmítl provést jako nadbytečné. Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, jsou podle stěžovatele zcela nesprávné, když sám tvrdí, že v předmětnou dobu automobil neřídil - nacházel se na zcela jiném místě, což bylo v obecné rovině potvrzeno též svědkem JUDr. Pacovským a kopií diáře stěžovatele. Automobil podle tvrzení stěžovatele řídil J. D., který sám řidičské oprávnění nevlastní, avšak při kontrole hlídkou Policie ČR se prokázal doklady stěžovatele.
2. Předmětem řízení před obecným soudem byla obžaloba za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že řídil nákladní motorové vozidlo, ačkoliv pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidičů (s touto skutečností byl příslušným orgánem včas seznámen).
3. Soud prvního stupně uznal stěžovatele za výše označený přečin vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku. Své závěry opřel o svědecké výpovědi policistů, kteří prováděli kontrolu automobilu, který řídila osoba, jež se prokázala řidičským průkazem stěžovatele. Tito mj. uvedli, že v osobě stěžovatele poznali řidiče předmětného vozidla. Dále provedl důkaz výpovědí znalců z oboru písmoznalectví, kteří posuzovali podpisy stěžovatele na záznamu o sdělení podezření, protokolu o výslechu podezřelého a kopii potvrzení o zadržení řidičského průkazu. Znalci uvedli, že podpisy sice nejsou stejné, ale pravděpodobně byly napsány jednou osobou. Tvrzení stěžovatele, že auto neřídil, soud označil za nepravdivé a nevěrohodné. Spáchání přečinu stěžovatelem bylo podle soudu prokázáno, neboť všechny provedené důkazy tvoří logický, ucelený řetězec. Oproti tomu výpověď svědka D. nebyla provedena, když tento se měl zřejmě z obavy nástupu pravomocně uloženého trestu skrývat. Odvolací soud odvolání stěžovatele odmítl a konstatoval, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají náležitou oporu ve výsledcích dokazování provedeného v souladu s požadavky na něj kladenými zákonem.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1523/14).
6. Ústavní soud v mezích takto limitovaného přezkumu věci neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v takovém rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy se vypořádaly rovněž s námitkami stran neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu - výslechu svědka D. a svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily. Není možné odhlédnout ani od skutečnosti, že soud prvního stupně při úvaze o druhu a výměře trestu zohlednil závažnost jednání stěžovatele, kterou zhodnotil jako nepříliš vysokou, přičemž přihlédl i k osobě stěžovatele a možnostem jeho nápravy a uložil mu trest povahy výchovné, tedy podmíněný trest odnětí svobody ve čtvrtině zákonné trestní sazby (resp. při dolní hranici sazby vymezené zákonem v případě zkušební doby). Rovněž trest zákazu činnosti soud uložil stěžovateli v délce trvání jednoho roku, tedy v nejkratší možné výměře.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, v němž Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Současně však v bodě 28 uvedl, že toto stanovisko se použije až na ty ústavní stížnosti, které budou podány k Ústavnímu soudu po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů a není tudíž aplikovatelné na nyní posuzovanou věc, přestože stěžovatel mimořádný opravný prostředek nevyužil.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu