ECLI:CZ:US:2014:1.US.300.13.1
sp. zn. I. ÚS 300/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Bolfa, zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou se sídlem Pekařská 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011 č. j. 38 C 84/2010-47, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011 č. j. 15 Co 257/2011-72, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2012 č. j. 38 C 84/2010 - 104 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012 č. j. 15 Co 367/2012-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k nerespektování zásad právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, principu rovnosti dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatel taktéž uvedl, že mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky, dle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se zletilý syn stěžovatele (dále jen "vedlejší účastník") domáhal žalobou ze dne 13. 5. 2010 stanovení výživného na svou osobu s odůvodněním, že se rozhodl studovat na soukromé vysoké škole (Vysoké škole aplikovaného práva v Praze). O podané žalobě rozhodl nejprve soud prvního stupně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011, č. j. 38 C 84/2010-47, který částečně žalobě vyhověl s tím, že vedlejší účastník je studentem a tudíž mu náleží výživné. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011 č. j. 38 C 84/2010-47 podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011, č. j. 15 Co 257/2011-72. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení s ohledem na to, že soud prvního stupně neprovedl potřebné dokazování. Soud prvního stupně opětovně rozhodl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2012, č. j. 38 C 84/2010 - 104, kterým shodně jako ve svém předcházejícím rozhodnutí vyhověl žalobě a stanovil výživné. Odvolací soud rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 15 Co 367/2012-117 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stanovení výživného od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2012, kdy vedlejší účastník ukončil studium na soukromé vysoké škole, a to ve výši 5.000,- Kč měsíčně.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, protože soudy nesprávně právně věc posoudily a nesprávně aplikovaly na posuzovaný případ příslušná ustanovení zákona o rodině, a to v takovém rozporu se skutkovými zjištěními ve věci a s obecným nahlížením na spravedlivé rozhodování, že je nutné v tomto shledat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecná tvrzení vedlejšího účastníka, že jeho pozice na trhu práce se dalším vzděláním - po téměř čtyři léta trvajících pracovních a výdělečných aktivitách - zlepší, nebyla podrobena dokazování. Soudy se měly zabývat i tím, že další, naprosto nestandardní (nákladně hrazené) vzdělávání na soukromé vysoké škole v oboru, který nijak nenavazuje (ani časově, ani předmětem studia) na dosavadní středoškolské vzdělání vedlejšího účastníka lze dosáhnout i jinak, kupříkladu při zaměstnání. Stěžovatel dále poukázal na to, že Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1146/07 ze dne 7. 6. 2007 zdůraznil, že studium dítěte podporované zákonnou vyživovací povinností rodičů nemůže být nekonečné. Tím měl na mysli především skutečnost, že je třeba vždy brát v úvahu širší souvislosti při preferování společenského zájmu na zvýšení kvalifikace dětí, jako jsou např. důvody předčasného ukončení řádného denního studia, doba, která uběhla mezi ukončením středoškolského studia a novým studiem, jeho návaznost na dosavadní studium a možnost uplatnění dosavadních studiem nabytých vědomostí v nově nastoupeném studijním oboru. Všechny tyto skutečnosti je vždy třeba vážit s přihlédnutím ke specifikům daného případu. Stěžovatel dále poukazuje také na nutnost předvídatelnosti práva a podotýká, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na výjimky přípustné dovolání. Nejvyšší soud ČR je tak zde v podstatě vyloučen z možnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů a o to více by si měly obecné soudy uvědomovat nutnost předvídatelnosti jejich rozhodnutí, přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí a ustálenost a jednotnost rozhodování v obdobných řízeních tak, aby bylo možné pokládat rozhodnutí soudu za předvídatelné. Stěžovatel dále uvedl, že je mu znám rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 10 Co 188/2007, dle kterého přijetím dítěte ke studiu na vysoké škole až po čtyřech letech od ukončení jeho středoškolského vzdělání se vyživovací povinnost rodičů k tomuto dítěti (studentu) již neobnovuje. Všechny tyto důvody vedou stěžovatele k návrhu na zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu