ECLI:CZ:US:2014:1.US.3043.14.1
sp. zn. I. ÚS 3043/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Nešpoříkové, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná-Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2014 č. j. 66 Co 313/2014-133 a výroku II. usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 25. 3. 2014 č. j. 024 Ex 1185/09-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a soudní exekutorky Exekutorského úřadu Ostrava ve v uvedeném rozsahu, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením soudní exekutorky Exekutorského úřadu Ostrava bylo v rámci exekučního řízení vedeného proti povinnému manželu stěžovatelky rozhodnuto o částečném zastavení nařízené exekuce, a to co do srážek z příjmu manželky povinného (stěžovatelky) přikázaných předchozím exekučním příkazem (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů této fáze řízení (výrok II.). Proti výroku II. tohoto usnesení stěžovatelka brojila odvoláním; Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení napadeným usnesením předchozí rozhodnutí soudní exekutorky v daném rozsahu potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudní exekutorka i krajský soud při svém rozhodování vyšly z toho, že návrh na částečné zastavení exekuce podala stěžovatelka s tím, že již před více než deseti lety bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů mezi ní a jejím manželem, pročež závazek v exekuci vymáhaný nespadá do společného jmění manželů; oprávněný s návrhem stěžovatelky souhlasil. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto podle ustanovení §89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle nějž v případě zastavení exekuce hradí její náklady a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Jelikož v daném případě oprávněnému nebylo lze přičíst procesní zavinění za částečné zastavení exekuce (o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů se oprávněný, stejně jako soudní exekutorka dozvěděli až ze stěžovatelčina návrhu), nebylo možné vyhovět stěžovatelčinu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, a to i přes stěžovatelčin úspěch v řízení. Krajský soud dále dodal, že v dané věci byl dán důvod pro aplikaci §150 občanského soudního řádu.
3. Podle stěžovatelky zakládají závěry soudní exekutorky a krajského soudu hrubou nespravedlnost. Stěžovatelka je opakovaně nucena čelit postihování jejího výlučného majetku (důchodu) v rámci řady exekucí vedených proti jejímu manželovi a domáhat se částečného zastavení exekuce; přitom i přes úspěšnost svých návrhů má po značnou dobu blokovaný důchod a nemá prostředky ani na základní živobytí. Vzhledem k procesní úspěšnosti jejího návrhu na částečné zastavení exekuce by jí tak měla být přiznána i náhrada nákladů řízení; k aplikaci §150 občanského soudního řádu není podle stěžovatelky žádný důvod, stejně jako k zohledňování zavinění při zastavení exekuce. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je věcí oprávněného, soudního exekutora a potažmo státu, jak bude vedeno a legislativně upraveno exekuční řízení, aby nedocházelo k nezákonnému postihu majetku třetích osob. Oprávněný i soudní exekutorka se mohli stěžovatelky či povinného předem dotázat na existenci společného jmění manželů; soudní exekutorka však jednala hned, aniž by si tuto skutečnost ověřovala. Proto by podle stěžovatelky měl povinnost k náhradě nákladů řízení nést oprávněný, který se následně může refundovat v rámci nároku na náhradu škody po státu či soudním exekutorovi.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ještě restriktivnější pravidla ústavněprávního přezkumu se pak vztahují na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Při posuzování této problematiky Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by tak mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
8. Žádné takové extrémní pochybení soudní exekutorky či krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Jak soudní exekutorka, tak krajský soud rozhodly zcela v souladu s relevantním zněním zákonných předpisů upravujících náklady řízení, zde konkrétně především §89 exekučního řádu. Toto ustanovení stanovuje zvláštní kritérium hrazení nákladů řízení - kritérium procesního zavinění, což vylučuje použití kritéria úspěchu ve věci, navrhovaného stěžovatelkou a stanoveného nejobecněji pro účely civilního řízení. Na kritériu procesního zavinění, uplatňovaném v případě zastavení exekuce (a obdobně i zastavení výkonu rozhodnutí - viz §271 občanského soudního řádu), přitom Ústavní soud neshledává nic neústavního. Ústavní soud podotýká, že ústavností a výkladem citovaného ustanovení se již v minulosti několikrát zabýval (byť zpravidla v souvislosti s případy nemajetnosti povinného) a z jeho rozhodnutí vyplývá, že povinnost oprávněného k úhradě nákladů exekuce při jejím zastavení může být stanovena skutečně jen za podmínky jeho zavinění na zastavení exekuce, tedy pokud oprávněný nedbá požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce; naopak samotné podání takového návrhu bez dalšího procesní zavinění oprávněného založit nemůže [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127)]. Oprávněnému přitom nelze ani uložit, aby se povinně předem dotazoval povinného či jeho manžela na jejich majetkové poměry, včetně existence společného jmění manželů, jak se domnívá stěžovatelka; nadto v exekučním řízení je zavinění oprávněného na zastavení exekuce za situace, že se takto předem povinného či jeho manžela nedotáže, vyloučeno i s ohledem na skutečnost, že způsob provedení exekuce určuje exekutor (§58 odst. 3 exekučního řádu).
9. Ústavní soud tak shrnuje, že jak již bylo výše uvedeno, soudní exekutorka i krajský soud postupovaly zcela v souladu s účinnou zákonnou úpravou, přičemž krajský soud se ve svém rozhodnutí též vypořádal se stěžovatelčinými námitkami uplatněnými v jejím odvolání proti usnesení soudní exekutorky. Ostatně ani stěžovatelka sama nepoukazovala na nějaké okolnosti zakládající skutečné zavinění oprávněného, kupříkladu na jeho předchozí vědomost o zrušení a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví povinného a stěžovatelky. Ústavní soud tak ani v postupu soudní exekutorky co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ani v postupu krajského soudu neshledal žádné pochybení způsobilé neústavního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, včetně jejího základního práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud přitom na závěr dodává, že je zcela pochopitelné, jak nepříjemná a tíživá je pro stěžovatelku situace, kdy jí opakovaně není vyplácen důchod v plné výši, ale část je srážena pro účely exekuce kvůli mylnému předpokladu existence společného jmění mezi stěžovatelkou a jejím manželem jako povinným. Nelze ovšem bez dalšího mít za to, že tato nepříjemná situace je zapříčiněna oprávněnými v daných exekučních řízeních, tudíž nelze bez dalšího dovozovat jejich zavinění na částečném zastavení exekuce a po nich požadovat úhradu stěžovatelčiných nákladů této fáze řízení. To však nevylučuje případnou možnost uplatnit nároky založené stěžovatelce způsobenou újmou vůči jiným subjektům, které ostatně zmiňuje i stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti (za podmínek stanovených zákonnými předpisy).
11. S ohledem na shora učiněné závěry Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu