ECLI:CZ:US:2014:1.US.3059.13.1
sp. zn. I. ÚS 3059/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. Pavla Vorlíčka, zast. Mgr. Arkady Alexandrovem, advokátem, sídlem Strakonická 1199/2, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2013, č.j. 33 Cdo 3129/2012-191, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti OKNOTHERM, spol. s r.o., se sídlem Linecká 377, Kaplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností (podanou bez právního zástupce a doručenou Ústavnímu soudu dne 3.10.2013) napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a domáhal se jeho zrušení pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 11 odst. 3 a odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návrhu informoval o sporu s vedlejší účastnicí, která se po něm domáhá úhrady části ceny díla, které však stěžovatel nepřevzal, protože bylo vadně provedeno. Ústavní soud vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu, což provedl jeho právní zástupce doplněním ústavní stížnosti podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6.2.2014. V tomto doplnění namítá stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces vyjádřené v čl. 36 Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K meritu dodává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") poté, kdy jeho první rozsudek byl zrušen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), vyzval stěžovatele k doplnění skutkových tvrzení ohledně výše jeho pohledávky vůči vedlejší účastnici, označení a připojení důkazů; na výzvu reagoval a navrhl provedení důkazů. Následně obvodní soud rozhodl v jeho neprospěch pro neunesení břemene tvrzení ohledně jeho pohledávky vůči vedlejší účastnici; s tímto názorem se ztotožnily i soud odvolací a soud dovolací. Přitom podle stěžovatele rozhodné skutečnosti vyplývají z listin, které byly jakožto důkazy provedeny, jde o vytknutí vad, odmítnutí převzetí díla z důvodu velkého počtu závad. Stěžovatel v těchto pasážích akcentuje vadné provedení díla a navazující okolnosti, včetně jejich uplatnění v soudním řízení. Následně se stěžovatel věnuje úpravě splatnosti ceny za dílo, která byla obsažena ve smlouvě uzavřené mezi účastníky. V této souvislosti vytýká obecným soudům, že formalisticky posoudily smluvní ujednání, které považuje za rozporné s dobrými mravy. Pro porušení práva na soudní ochranu navrhl stěžovatel zrušení všech tří rozsudků obecných soudů.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá (přitom Ústavní soud vycházel z doplnění ústavní stížnosti, nikoliv z textu původního podání), je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
II.
Z předloženého rozsudku Nejvyššího soudu zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastnice se žalobou u obvodního soudu domáhala vydání rozsudku, kterým by byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku odpovídající sjednané splátce ceny díla s příslušenstvím. Obvodní soud nejprve žalobu zamítl, po kasaci tohoto rozsudku městským soudem obvodní soud žalobě vyhověl a městský soud jeho rozsudek potvrdil. Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastnici uzavřeli smlouvu o díle, v níž se vedlejší účastnice zavázala stěžovateli dodat a namontovat plastová okna, dveře, síťky proti hmyzu a parapety za dohodnutou cenu 344 000,- Kč, která měla být zaplacena z poloviny zálohově, 45% po předání díla nebo po marném uplynutí lhůty k jeho převzetí podle faktury vystavené vedlejší účastnicí a zbývajících 5% po úplném předání díla bez vad. Záloha byla uhrazena, okna a dveře s příslušenstvím dodány, stěžovatel odmítl dílo převzít pro značný počet vad, odmítal uhradit i faktury na zbývající část díla. Vedlejší účastnice navrhla stěžovateli slevu z ceny díla, ten si nechal zhotovit znalecký posudek a poté si nechal vady díla odstranit jinými dodavateli a dokladoval, že na odstranění vad vynaložil 170 710,- Kč a tuto částku uplatnil k započtení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu shledaly soudy obou stupňů požadavek vedlejší účastnice důvodným, neboť stěžovatel nedoplatil cenu díla podle specificky sjednaných smluvních podmínek splatnosti, a uložily stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 154 800,- Kč s příslušenstvím. Nepřisvědčily stěžovatelově námitce promlčení a za opodstatněnou neshledaly ani námitku započtení uplatněnou stěžovatelem v průběhu řízení; shodně uzavřely, že žalovaný v tomto směru neunesl břemeno tvrzení, popř. břemeno důkazní, neboť ani po výzvě soudu nedoplnil svá skutková tvrzení ohledně charakteru, vzniku, výše a splatnosti pohledávky uplatněné k započtení (pouze soudu zaslal bez jakýchkoliv skutkových tvrzení kopie faktur, což nelze považovat za řádné doplnění tvrzení ohledně započítávané pohledávky).
Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání (s ohledem na tzv. skrytou diformitu), v němž napadal posouzení převzetí díla a oprávnění požadovat doplatek ceny. Nejvyšší soud přípustné dovolaní posoudil jako nedůvodné, a proto ho zamítl. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že za rozhodující považoval ujednání ve smlouvě o díle upravující splatnost ceny díla. Toto ujednání považoval za zcela jasné a srozumitelné, tudíž stěžovateli vznikla povinnost uhradit 95% ceny díla zálohově. Dále dovolací soud upozornil na obsah stěžovatelova podání ze dne 29.4.2010, v němž výslovně uvedl, že účastníci činí nesporným, že dílo bylo dokončeno a předáno dne 31.8.2006, a zdůraznil, že pro právní posouzení věci za situace, kdy splatnost ceny díla byla ujednána na dvě alternativní podmínky, není relevantní skutečnost, zda stěžovatel dílo převzal, či nikoliv. Poté objasnil Nejvyšší soud stěžovateli význam smluvní úpravy dokončení díla a splatnosti ceny pro uplatnění dispozitivních ustanovení obč. zákoníku.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozhodnutí Nejvyššího soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného, vůči němuž byl uplatněn nárok na zaplacení peněžního plnění. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří polemika se závěry obecných soudů o podmínkách vzniku a existence jeho povinnosti zaplatit vedlejší účastnici část ceny díla. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy vyhověly žalobě vedlejší účastnice a uložily stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou část ceny díla, jsou v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto odůvodnění v plné míře odkazuje. Nad rámec tohoto konstatování Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel uplatňoval vůči zažalované pohledávce svoji pohledávku na náhradu škodu, bylo nezbytné, aby možné započtení řádně provedl (byť jednostranným právním úkonem) a následně se v soudním řízení bránil kompenzační námitkou (obecné soudy dospěly k závěru, že tato námitka nebyla opodstatněná pro neunesení břemene tvrzení, popř. důkazního břemene; tento závěr však nevylučuje případné využití kompenzace v dalších fázích vývoje vztahu s vedlejší účastnicí).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu