ECLI:CZ:US:2014:1.US.3069.14.1
sp. zn. I. ÚS 3069/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Bugly, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 1131/2012-187 ze dne 20. 5. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 634/2014-213 ze dne 9. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 18. 9. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 56 C 424/2008 ze dne 28. 2. 2012 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel vůči žalované domáhal zaplacení částky 51 123 Kč z titulu poskytnuté půjčky. Okresní soud však dospěl k závěru, že se nejednalo o půjčku, ale o dar. Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 8 Co 1131/2012 ze dne 20. 5. 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný a toliko změnil nákladový výrok v souvislosti se zrušením přísudkové vyhlášky. I odvolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o půjčku, ale o dar. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel vyzval žalovanou k vrácení daru a podpůrně svůj nárok opřel o vrácení daru z titulu nemravného chování obdarované, touto změnou se však již odvolací soud věcně nezabýval.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 634/2014 ze dne 9. 6.2014 odmítnuto s tím, že s ohledem na systém neúplně apelace nelze v odvolacím řízení zpravidla uplatnit nový nárok.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že sice s hodnocením okresního a krajského soudu (že se nejedná o půjčku, ale o dar) nesouhlasil, přesto na tento vyslovený právní závěr reagoval tak, že žalovanou přípisem vyzval k vrácení daru. Stěžovatel je přesvědčen, že nárok na vrácení daru nebyl promlčen, a pokud výzvu k vrácení daru učinil až v odvolacím řízení a v tomto směru doplnil odvolací argumentaci, jednalo se o přípustnou novotu, protože nárok na vrácení daru vzniká až na základě uplatnění tohoto práva u obdarované. Stěžovatel pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že nesprávně vyhodnotil poskytnutí peněz žalované nikoliv jako půjčku nebo bezdůvodné obohacení, ale jako dar, a pokud již toto hodnocení učinil, tak nesprávně nepřipustil posouzení nároku z titulu vrácení daru. Právní otázky učiněné předmětem dovolacího přezkumu tak byly naprosto jasné a dovolací soud měl dovolání posoudit meritorně, ne jej formalisticky odmítnout pro absenci výslovné formulace důvodu přípustnosti dovolání. Měl-li dovolací soud za to, že se jednalo o změnu žaloby v odvolacím řízení (byť se podle stěžovatele nejedná o změnu žaloby, ale vymezení podpůrného právního titulu k plnění), tak by i tak došlo k pochybení odvolacího soudu, jelikož ten by v takovém případě měl o změně žaloby nějak rozhodnout, což neučinil. Stěžovatel se tedy každopádně cítí zkrácen odvolacím i dovolacím soudem na svém právu na řádné projednání věci.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry dovolacího a odvolacího soudu k otázkám procesního postupu podle podústavního práva.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu