ECLI:CZ:US:2014:1.US.3194.13.1
sp. zn. I. ÚS 3194/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dolanského, zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 25 Cdo 2497/2012-169, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2012 č. j. 22 Co 390/2012-146 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 9. 2011 č. j. 15 C 82/2009-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení náhrady škody podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Zmíněná škoda sestává z ušlého výdělku, kterého by byl stěžovatel dosáhnul, pokud by neutrpěl v zimním období úraz v důsledku pádu na chodníku, který měl žalovaný udržovat. Soud prvního stupně žalobu zamítnul s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1713/2008), podle které závadou ve schůdnosti pozemní komunikace dle ustanovení §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích se rozumí natolik významné změny schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Stěžovatel přitom dle soudu prvního stupně věděl, že chodník nikdy nebýval prohrnován, uklízen a posypáván, a když toto nevzal na vědomí, nemůže být odškodněn podle zákona o pozemních komunikacích.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí prvního stupně. Zopakoval a rozvedl argumentaci judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž uvedl, že neudržovaný chodník nepředstavoval závadu ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a proto nepřichází v úvahu objektivní odpovědnost vlastníka chodníku. Při posuzování pak dle odvolacího soudu není rozhodné, že chodník nebyl v době úrazu posypán a vlastník měl na posyp dostatek času. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť námitky stěžovatele nesměřovaly k řešení otázek, které by měly zásadní právní význam.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížností polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, neboť tvrdí, že k jeho pádu došlo v důsledku závady ve schůdnosti, protože k němu došlo na úseku chodníku, ve kterém ústí okapový svod a kde byla námraza výrazně jiná než v ostatních částech chodníku, při jejichž průchodu věnoval náležitou pozornost a svou chůzi jejich stavu přizpůsobil. Jednalo se tedy o nepředvídatelnou změnu i s ohledem na skutečnost, že chodník nebyl trvale udržován. Když pak soudy k těmto skutečnostem nepřihlédly, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
5. Dále stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů učiněné s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a tvrdí, že výklad předmětného ustanovení zákona o pozemních komunikacích je výkladem extrémním a protiústavním. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že judikatura v podstatě vylučuje objektivní odpovědnost vlastníka chodníku podle předmětného ustanovení. Vlastník chodníku, který jej neudržuje vůbec, se navíc v důsledku judikatury nachází v příznivější situaci, než vlastník, který chodník udržuje. Pokud totiž chodník není udržován vůbec, judikatura vede soudy k závěru, že poškození museli být s jeho stavem nutně seznámeni.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. K námitce nepřihlédnutí ke skutečnosti, že k pádu stěžovatele došlo v části chodníku, kde byla námraza výrazně jiná, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že není důvodná. Obecné soudy dostatečně prokázaly, v jakém stavu se chodník v době pádu stěžovatele nacházel, přičemž při posouzení vycházely ze svědeckých výpovědí a právě z tvrzení stěžovatele. Pokud na základě skutkového závěru učiněného na základě daného důkazního materiálu dospěly soudy k závěru, že stěžovatel věděl o stavu chodníku a mohl tak přizpůsobit stavu svou chůzi, nelze uzavřít, že by tím soudy nějak zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
8. Co se pak týče druhé části stěžovatelovy argumentace, Ústavní soud konstatuje, že se jedná pouze o otázku výkladu a aplikace podústavního práva. Interpretace podústavního práva pak zásadně nespadá do pravomoci Ústavního soudu, ale soudů obecných v čele s Nejvyšším soudem. I v případě, že by měl Ústavní soud na interpretaci právního předpisu rozdílný názor, nepřísluší mu zasahovat do činnosti obecných soudů. K tomu může dojít pouze v případě, kdy by daná interpretace byla natolik extrémní, že by představovala zásah do ústavních práv stěžovatele. Judikatuře a závěrům z ní vyplývajícím interpretující ustanovení §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích se přitom Ústavní soud již věnoval a v nyní projednávaném případě neshledává důvod se od svého názoru odchýlit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3948/12 ze dne 13. 12. 2012). Interpretace zaujatá Nejvyšším soudem je totiž jednou z možných interpretací daného ustanovení a nevykazuje znaky extrémnosti. Její vhodnost, jak bylo uvedeno, pak není na posouzení Ústavním soudem. Napadená rozhodnutí proto Ústavní soud shledal z hlediska dodržení ústavněprávních požadavků ústavně konformními.
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu