ECLI:CZ:US:2014:1.US.3219.13.1
sp. zn. I. ÚS 3219/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Multiservis, s. r. o., IČ: 49241150, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem, Advokátní kancelář Nypl, Novák, Kavalírová a partneři, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 1485/2013-294 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 č. j. 58 Co 456/2012-258 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny) a čl. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobce (Bohumil Šlemar) domáhal po stěžovatelce zaplacení 390 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce, jako kupující uzavřel s Václavem Čihákem, jako prodávajícím dne 31. 8. 2004 kupní smlouvu na osobní automobil. Dne 21. 1. 2006 byl žalobce zadržen Policií ČR s tím, že předmětný automobil je hlášen stěžovatelkou jako odcizený, přičemž dne 23. 1. 2006 bylo vozidlo Policí ČR zabaveno a vydáno stěžovatelce. Žalobce totiž dne 25. 8. 2004 uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o úvěru ve výši 450 000 Kč na koupi předmětného vozidla a řádné splácení mělo být zabezpečeno sjednáním tzv. zajišťovacího převodu. Dne 26. 10. 2004 bylo žalobci zasláno stěžovatelkou odstoupení od smlouvy, jelikož sjednané splátky neplatil a vlastníkem vozidla se stala stěžovatelka.
3. Soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 390 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního stupně postupoval zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Poukázal též na to, že stěžovatelka vozidlo po jeho předání prodala. Nejvyšší soud usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, které neshledal přípustným.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že Václav Čihák měl vůči ní dluh, který neuhradil ani v dodatečně poskytnuté lhůtě a právě pro tento případ byla ve smlouvě sjednána dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Nikoliv tedy nepřípustně již od počátku smluvního vztahu, ale až s okamžikem vzniku závazku pana Čiháka. V tomto bodě stěžovatelka spatřuje porušení jejích základních práv.
II.
5. Po seznámení s předloženým rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
7. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie; ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Přezkum Ústavním soudem může též přicházet v úvahu v oblasti ochrany spotřebitele, kde je výchozí pozice spotřebitele objektivně slabší než jeho smluvního partnera a je záhodno dbát, aby tento handicap (vyrovnávaný právní úpravou) nebyl v každodenní praxi zneužíván. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy - je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem. Může dojít i k natolik intenzivnímu protiprávnímu zásahu do majetkové sféry jednotlivce, že je třeba přistoupit k ústavněprávnímu přezkumu; nežádoucímu právnímu stavu koresponduje povinnost státu poskytnout porušení základního práva efektivní, zejména soudní ochranu.
8. Kromě těchto případů, jejichž posouzení náleží do výlučné pravomoci Ústavního soudu jako specializovaného orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, se však ústavněprávního přezkumu nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatelka nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud odkazuje též na soudy citovanou judikaturu zabývající se předmětnou problematikou, zejména pak na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006. S tím, zda na předmětnou věc dopadá stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 928/2003, se dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích již obecné soudy.
10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu