ECLI:CZ:US:2014:1.US.3249.13.1
sp. zn. I. ÚS 3249/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Koubou, advokátem se sídlem Pod Pekárnami 245/10, 190 00 Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 8 Tdo 46/2013-101, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012 č. j. 2 To 73/2012-890 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 56 T 6/2012-754, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 24. října 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených zejména v čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 56 T 6/2012-754 byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění ve spolupachatelství. Toho se měl dopustit tak, že s druhým obžalovaným společným jednáním v úmyslu vykonat pohlavní styk s poškozenou tuto po předchozí domluvě jeden z nich udeřil pěstí do obličeje, následkem čehož poškozená ztratila vědomí, a posléze poškozenou pod záminkou poskytnutí pomoci společně naložili do vozidla a odvezli na opuštěné místo, kde stěžovatel po předchozím zápasu na poškozené vykonal pohlavní styk. Svým jednáním stěžovatel s druhým obžalovaným způsobili poškozené poranění pravého očního orgánu a otřes mozku a zapříčinili následnou posttraumatickou stresovou poruchu, bránící poškozené žít obvyklým způsobem života. Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud prvního stupně ze svědeckých výpovědí, znaleckého zkoumání biologických stop, jejichž profil DNA se shodoval s profilem obžalovaných, a znaleckých posudků, věnující se mj. i následkům, které nese poškozená a které byly rozhodné pro určení náhrady škody a nemajetkové újmy. Na základě tohoto důkazního materiálu uznal soud prvního stupně skutkový stav za prokázaný tak, jak je popsán výše, přičemž skutečnost, že se nepodařilo prokázat, který z obžalovaných poškozenou udeřil, nepovažoval za podstatnou - v kontextu celého činu byla paralyzace poškozené nutným předpokladem pro naplňování dalších kroků ve společném záměru spolupachatelů. Stěžovatelovo jednání následně právně kvalifikoval jako zločin znásilnění ve spolupachatelství a za tento a předchozí přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a uložil stěžovateli trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále stěžovateli a druhému obžalovanému uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené majetkovou škodu a nemajetkovou újmu v celkové výši 1 612 552 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu v celkové výši 40 016 Kč.
3. V odvolání proti všem výrokům oba obžalovaní především namítali, že nebylo prokázáno, kdo způsobil poškozené újmu na zdraví, že nebylo zjištěno, kdo poškozenou udeřil a dále pak vznesli námitky proti výši trestů a vyčíslení škody. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 8. 2012 č. j. 2 To 73/2012-890 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody ve vztahu k poškozené a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále uložil stěžovateli a druhému obžalovanému povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené majetkovou škodu ve výši 612 552 Kč, přičemž s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud uznal odvolání částečně důvodným co do uložených trestů a náhrady škody, nikoli však co do otázky viny, jelikož v dokazování provedeném soudem prvního stupně a jeho následným hodnocením neshledal pochybení a ztotožnil se s ním. Ztotožnil se taktéž s právním hodnocením činu obžalovaných jakožto znásilnění ve spolupachatelství. Neztotožnil se však s výší trestu na horní hranici sazby, neboť dle názoru odvolacího soudu nevzal soud prvního stupně v potaz fakt, že se obžalovaní dopustili pouze ojedinělého činu znásilnění. Co do nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč neshledal rozsudek I. stupně dostatečně a přesvědčivě odůvodněným, a proto jej v tomto rozsahu zrušil a odkázal poškozenou na občanskoprávní řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spočívající v neprokázání příčiny poranění oka poškozené a toho, že styk mezi stěžovatelem a poškozenou byl vynucený. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obou obžalovaných ve vztahu k výroku týkajícího se nároku poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy, jelikož se neztotožnil s tím, že poškozená byla s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na občanskoprávní řízení. O dovolání stěžovatele a dovolání státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2013 č. j. 8 Tdo 46/2013-101 tak, že ve výroku, jímž byla poškozená s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na občanskoprávní řízení, rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a uložil stěžovateli a druhému obžalovanému povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč. Stěžovatelovy námitky přitom dovolací soud posoudil jako nespadající pod taxativně vymezený dovolací důvod, přesto k nim přihlédl a konstatoval, že při zjišťování skutkového stavu a jeho právní kvalifikaci neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení. Co do nároku na náhradu nemajetkové újmy se dovolací soud v odůvodnění vyčerpávajícím způsobem vypořádal se vztahem mezi mírou zavinění a výší náhrady nemajetkové újmy, přihlédl ke všem aspektům újmy v životě poškozené, jakož i ke skutečnosti, že jako utajená svědkyně by měla ztíženou cestu k uplatnění nároku v občanskoprávním řízení, zohlednil princip proporcionality při stanovování výše náhrady, a to především co do závažnosti způsobené nemajetkové újmy, stěžovatelova podílu na ní a jeho majetkových a životních poměrů, a na základě těchto úvah uplatnil moderační právo a přiznal poškozené polovinu nárokované částky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění učiněná v předchozích řízeních nevyplývají z provedených důkazů. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení zásady zákazu deformace důkazu a zásady in dubio pro reo, a to tím že ačkoli je stěžovateli kladeno za vinu, že společně s druhým obviněným udeřili poškozenou pěstí do obličeje, tento závěr nevychází z žádného v trestním řízení provedeného důkazu, přičemž poukazuje na to, že soud prvního stupně neměl za podstatné, že se nepodařilo zjistit, který z obviněných poškozenou udeřil. Dle stěžovatele se obecné soudy neřídily procesními pravidly vyplývajícími ze zmíněných zásad a rozhodly v jeho neprospěch, ačkoli měly rozhodnout opačně. V souvislosti s přiznaným nárokem na náhradu nemajetkové újmy poté stěžovatel namítá, že byl opomenut aspekt proporcionality, jelikož výše přiznaného nároku pro něj bude mít jako pro odsouzeného likvidační důsledky.
III.
Vyjádření vedlejších účastníků
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku č. j. 56 T 6/2012-754 s tím, že co do hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění důsledně postupoval dle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
7. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na svůj rozsudek č. j. 2 To 73/2012-890.
8. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil následovně. Účastník řízení především poukazuje na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě identickou argumentaci, kterou se dovolací soud zabýval již na základě jeho mimořádného prostředku. K výhradě vztahující se k porušení zákazu deformace důkazů a zásady in dubio pro reo účastník řízení odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí 8 Tdo 46/2013 s tím, že tato výhrada nespadá pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod, nicméně i přes to k ní bylo dovolacím soudem přihlédnuto.
9. K námitce, že se nepodařilo prokázat, který z obviněných poškozenou udeřil, Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení míry podílu jednotlivých pachatelů ve vztahu k těžšímu následku je nerozhodné, který z obviněných poškozenou udeřil, neboť spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Přitom o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání - k naplnění pojmu spolupachatelství pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Závažný následek pak v posuzované věci nelze přičítat pouze ráně pěstí do obličeje, nýbrž celému souhrnu jednání obviněných.
10. Ve vztahu k tvrzené disproporci mezi osobními a majetkovými poměry stěžovatele a uloženou povinností k náhradě nemajetkové újmy odkazuje účastník řízení na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém se s touto otázkou vypořádal.
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. V této souvislosti je významné, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá především nesprávná, resp. nedostatečná skutková zjištění a následné posouzení obecnými soudy. Ústavní soud se přitom ve své rozhodovací praxi již mnohokrát vyjádřil k tzv. zásadě zákazu deformace důkazu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125), nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Z této zásady vyplývá, že je nepřípustné vyvozovat z provedeného důkazu skutková zjištění, která z něj v žádném smyslu nevyplývají. Je zjevné, že v posuzovaném případě k takovému pochybení nedošlo. V posouzení skutkového stavu a následné aplikaci práva a odůvodnění obecnými soudy nelze shledat žádný exces a z něj pramenící porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť z odůvodnění rozhodnutí a kontextu celého případu zřetelně vyplývá, proč obecné soudy ve svých rozhodnutích k uvedeným závěrům došly a proč nezjištění, který z obviněných konkrétně uhodil poškozenou, nepředstavovalo v souvislosti s institutem spolupachatelství důvod k užití zásady in dubio pro reo a zproštění stěžovatele viny ze zločinu znásilnění a odpovědnosti za způsobenou škodu a nemajetkovou újmu.
13. Na to navazuje i druhá stěžovatelova námitka, týkající se výše náhrady nemajetkové újmy v penězích. Stěžovatelovo tvrzení, že co do posouzení výše náhrady nemajetkové újmy byl zcela opomenut aspekt proporcionality, je nepodložené. Posouzení nárokované náhrady nemajetkové újmy a odůvodnění přiznané výše zabírá stěžejní část napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž Nejvyšší soud posoudil nejen povahu nemajetkové újmy a stěžovatelův podíl na jejím vzniku, ale i životní a majetkové poměry obviněných a v souladu s aspektem proporcionality využil svého moderačního práva a přiznal poškozené polovinu nárokované částky, neboť vyšší částka by byla dle jeho názoru pravděpodobně nedobytná a pro obviněné příliš tvrdá. Ústavní soud tak v této otázce neshledal žádná pochybení a stěžovatelovo tvrzení tak zjevně neobstojí.
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu