ECLI:CZ:US:2014:1.US.3333.13.1
sp. zn. I. ÚS 3333/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Aranky Barešové 1, Aranky Barešové 2, Kateřiny Barešové a Petry Bednářové, všechny zast. Mgr. Miroslavem Pyskatým, advokátem, sídlem 1. Máje 145, Řečany nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3.4.2013, č.j. 125 C 45/2012-53, a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24.9.2013, č.j. 115 C 41/2013-56, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, a společnosti OL INVEST, spol. s r.o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky podanou ústavní stížností napadly v záhlaví konkretizované rozsudky Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") a uvedly, že prvním rozsudkem jim byla společně a nerozdílně uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici částku 500,- Kč s příslušenstvím a druhým rozsudkem byla každé z nich samostatně uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici po 2 250,- s příslušenstvím; podle jejich názoru jimi bylo porušeno ústavně zakotvené právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý a řádný proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny. Dále informovaly, že proti rozsudku č.j. 125 C 45/2012-53 podaly odvolání, které bylo Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") odmítnuto rozhodnutím sp.zn. 18 Co 355/2013 s upozorněním, že jediným prostředkem na ochranu práv stěžovatelek je ústavní stížnost.
K meritu stěžovatelky informovaly, že jsou spoluvlastnicemi domu a pozemků v kat. úz. Horka u Žehušic (každý s podílem 3/16), další spoluvlastnicí byla Zdeňka Barešová (s podílem 1/4), která dům užívala bez náhrady. Stěžovatelky po ní náhradu nevymáhaly, protože jim bylo známo, že je zadlužená, nikdy jí nedaly souhlas nemovitosti užívat. Vedlejší účastnice získala v dražbě podíl Zdeňky Barešové a podala tři žaloby vůči stěžovatelkám, které se týkaly stejné věci a na sebe navazujícího období, a to vždy tak, aby žalovaná částka nepřekročila 10 000,- Kč. Stěžovatelky na tento fakt upozorňovaly a při jednání ve věci sp.zn. 115 C 41/2013 navrhly, aby soud spojil s řízením č.j. 124 C 33/2012, ale soud tak odmítl učinit. Tím tak dochází ke zbytečným průtahům, ale také ke zbytečným nákladům jak soudu, tak i účastníkům řízení. Protože nedošlo ke spojení, znemožnil okresní soud stěžovatelkám právo na odvolání proti rozsudku, které by jim při spojení věcí náleželo. Za porušení práva na spravedlivý proces považují stěžovatelky i skutečnost, že soud při jednání ve věci sp.z. 115 C 41/2013 odmítl vyslechnout klíčového svědka, Zdeňku Barešovou, jejíž výpověď mohla prokázat, na jakém základě dům užívá. Dále stěžovatelky polemizují s postupem okresního soudu, který se odvolal na rozhodnutí Nejvyššího soud sp.zn. 28 Cdo 1617/2011 (včetně odkazů na další rozhodnutí Nejvyššího soudu), neboť řeší užívání věci spoluvlastníkem nad rámec práv ke svému spoluvlastnickému podílu.
Na základě těchto tvrzení stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud napadené rozsudky okresního soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelky namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 3:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 38:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastnice se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 4.4.2012 domáhala po stěžovatelkách zaplacení společně a nerozdílně částky 500,- Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že celou nemovitost užívá se souhlasem stěžovatelek Zdeňka Barešová, jako dřívější spoluvlastnice, sama jí užívání nemovitosti nepovolila. Stěžovatelky s nárokem vedlejší účastnice nesouhlasily, samy nemovitosti neužívají a nikomu je do užívání nepřenechaly; snaží se o jejich prodej. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když vzal za prokázané, že Zdeňka Barešová nemovitost užívala a užívá na základě souhlasu stěžovatelek, které nečinily ničeho, co by směřovalo k tomu, aby nemovitosti neužívala a vystěhovala se. Z dopisů stěžovatelek podle okresního soudu vyplývá, že souhlasí s užíváním nemovitostí Zdeňkou Barešovou i přes nesouhlas vedlejší účastnice; k tomuto závěru dospěl výkladem žádosti o prodloužení pobytu Zdenky Barešové na dobu neurčitou; z toho je evidentní, že proti jejímu užívání ničeho nenamítají. Tím, že jí umožnily užívat nemovitosti, se na úrok vedlejší účastnice bezdůvodně obohacují. Z těchto důvodů žalobě okresní soud vyhověl a stěžovatelky poučil, že proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání. Proti tomuto rozsudku stěžovatelky přesto podaly odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 29.7.2013, č.j. 18 Co 355/2013-68, odmítl pro nepřípustnost podle §202 odst. 2 obč. soudního řádu (s ohledem na výši přisouzeného peněžitého plnění).
Další žalobou požadovala vedlejší účastnice po stěžovatelkách zaplacení společně a nerozdílně částky 9 000,- Kč s příslušenstvím, jakožto bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí v období od 19.2.2011 do 19.8.2012. Po zjištění, že vedlejší účastnice nemohla pro chování stěžovatelek užívat společnou věc, že stěžovatelky nečiní žádné relevantní kroky, které by vedly k tomu, že Zdeňka Barešová nemovitosti vyklidí, naopak v únoru 2011 požádaly o to, aby jmenovaná mohla nemovitosti nadále užívat a požádaly vedlejší účastnici o stanovení "nájemného", okresní soud žalobě vyhověl, byť tak, že každé stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poměrnou část požadované sumy, když měl zato, že tvoří samostatné společenství. Neshledal důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace, protože dotčený spoluvlastník se může domáhat náhrady za "nadužívání" toliko vůči ostatním spoluvlastníkům, nikoli vůči tomu, kdo se souhlasem takových spoluvlastníků (výslovným či konkludentním) věc užívá (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1617/2011). V odůvodnění okresní soud uvedl, že nebylo namístě spojit projednávanou věc s věcí vedenou pod sp. zn. 125 C 45/2012 z důvodu, že tato věc byla pravomocně skončena ještě předtím, že bylo zahájeno řízení ve věci vedené pod sp.zn. 115 C 41/2013.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelek na zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 3.4.2013, č.j. 125 C 45/2013-53, je opožděný. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci stěžovatelky, v rozporu s poučením, kterého se jim dostalo, podaly proti rozsudku odvolání a teprve po jeho odmítnutí podaly proti tomuto rozsudku ústavní stížnost. Je tak zcela evidentní, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 24.9.2013, č.j. 115 C 41/2013-56, je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností směřující proti tomuto rozsudku zabýval v rozsahu stěžovatelkami namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Základem návrhu stěžovatelek je polemika se závěry okresního soudu ohledně jejich povinnosti platit vedlejší účastnici - další podílové spoluvlastnici - náhradu na užívání společné věci třetí osobou, které věc užívá s jejich souhlasem. Podstatu takové situace vystihl Nejvyšší soud v rozsudku sp.zn. 28 Cdo 1617/2011, na jehož závěry okresní soud odkázal. Tento rozsudek byl v systému ASPI publikován s právní větou: "Pokud jeden ze spoluvlastníků uzavřel bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, kterou umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není "opomenutý" spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl "nadužíval"." Pokud v obou sporech okresní soud zjistil, že společnou věc užívá třetí osoba (Zdeňka Barešová) se souhlasem (byť i konkludentním) stěžovatelek, pak uložená povinnost nahradit menšinovému spoluvlastníkovi, tj. vedlejší účastnici, byla plně v souladu s tímto přístupem. Z obsahu ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatelky od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěl okresní soud právě v této záležitosti, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší (a to ani v bagatelních sporech). Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soud vyhověl žalobě směřující vůči stěžovatelkám, jsou v odůvodnění napadeného rozsudku v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny (ke změně přístupu by nevedla ani svědecká výpověď Zdeňky Barešová, když "podíl" stěžovatelek na jejím užívání nemovitosti byl odvozen z jejich projevů vůle zachycených v listinách). Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatel zakotveného v čl. 36 Listiny, ani k porušení základního práva garantovaného v čl. 38 Listiny. Zmíněný ("minimálně") konkludentní souhlas stěžovatelek s užíváním nemovitosti třetí osobou pak zcela neguje tvrzení stěžovatelek o nerespektování ochrany vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny okresním soudem.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k uvedeným zjištěním byla ústavní stížnost stěžovatelek, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zčásti odmítnuta jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §42 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a protože nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost v další části odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu