ECLI:CZ:US:2014:1.US.3370.13.1
sp. zn. I. ÚS 3370/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Lukeše, zastoupeného Mgr. Jozefem Barátem, advokátem, se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013 č. j. 8 A 10/2013-18, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze ve výrocích II. a III., neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Svou žalobou se stěžovatel u městského soudu domáhal ochrany před nečinností správního orgánu (Obvodního soudu pro Prahu 2) a žádal, aby soud uložil správnímu orgánu jako povinnému subjektu povinnost bezodkladně vyřídit stěžovatelovy žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze řízení zastavil (výrok I.), neboť stěžovatel vzal svou žalobu zpět, a to pro pozdější chování žalovaného správního orgánu, který požadovanou informaci stěžovateli v mezidobí částečně poskytl a zároveň rozhodl o částečném odmítnutí žádosti o informaci. Dále bylo usnesením městského soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že stěžovateli (jako žalobci) se vrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.) a že se mu ukládá sdělit městskému soudu číslo svého bankovního účtu (výrok IV.).
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje, že při svém zpětvzetí žaloby navrhoval, aby mu městský soud přiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud tak ovšem neučinil, stěžovateli náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč nepřiznal, a to jen s odkazem na §60 odst. 3 větu první soudního řádu správního. Městský soud měl v daném případě postupovat podle §60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního, podle něhož má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení; pokud tak neučinil a svůj zamýšlený postup, použití moderačního práva, stěžovateli dopředu neavizoval, je jeho rozhodnutí překvapivé. Podle stěžovatele tak v daném případě došlo k závažnému porušení objektivních procesních pravidel, kterým bylo zasaženo do jeho subjektivního práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí městského soudu naplňuje též znaky svévole, městský soud aplikaci §60 odst. 3 věty první, nikoliv věty druhé, soudního řádu správního na stěžovatelovu věc nijak blíže neodůvodnil. Stěžovatel též upozorňuje, že jeho věc je bagatelní jen zdánlivě, neboť je častým žadatelem o informace a má zkušenost, že poskytovatelé notoricky nedodržují zákonné lhůty k vyřízení žádostí, pročež se pak stěžovatel musí bránit žalobami ve správním soudnictví, kterých podal již několik desítek. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2570/10, IV. ÚS 777/12, II. ÚS 1235/11 a též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Omezená pravomoc k ústavněprávnímu přezkumu soudních rozhodnutí se zvláště důrazně projevuje v případech rozporovaného rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013).
8. Ve věci stěžovatele se pak nejenže jedná o problematiku nákladů řízení, ale navíc též fakticky o bagatelní částku. Stěžovatel v podstatě namítá, že mu nebyl vrácen, respektive uhrazen zaplacený soudní poplatek v plné výši 2.000 Kč, nýbrž mu byla zpět vrácena jen poloviční částka. Přitom ústavní soud opakovaně dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Takové ústavní stížnosti, ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, proto Ústavní soud odmítá z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti v takových věcech by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 4044/12 ze dne 13. 11. 2012].
9. Stěžovatel sice namítá, že v jeho případě o bagatelní věc nejde, protože již podal desítky správních žalob, Ústavní soud však jeho argumentaci nemůže přisvědčit. Ústavní soud nemá žádné informace o tom, že by správní soudy v případech obdobných stěžovatelovu případně porušovaly zákonná ustanovení o nákladech řízení systematicky či ze systémových důvodů, což by mohlo založit onu extrémnost pochybení podmiňující zásah Ústavního soudu. Ústavní soud nemá ani bližší informace o tom, že by i v dalších obdobných případech stěžovatele správní soudy případně rozhodovaly (systematicky) v rozporu se zákonem. Naopak, Ústavní soud již odmítl ústavní stížnosti stěžovatele v obdobných věcech, v nichž stěžovatel rovněž brojil proti rozhodnutím správních soudů o nákladech řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/13 ze dne 21. 11. 2013 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3225/13 ze dne 4. 2. 2014).
10. Lze tak shrnout, že projednávaná ústavní stížnost se řadí mezi věci tzv. objektivně bagatelního významu, pročež zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při zjištění zcela extrémního pochybení obecného soudu. Takové pochybení ovšem zjištěno nebylo; případné nedostatečné odůvodnění výroků o nákladech řízení jej samo o sobě nezakládá. Ústavní soud zdůrazňuje, že zde neposuzuje zákonnost napadených výroků, ale to, zda extrémně nevybočily z ústavněprávních mezí. Ústavní soud tak nezpochybňuje, že zejména odůvodnění napadeného výroku II. není zcela standardní, ba i může být z hlediska zákonnosti sporné, nicméně jak opakovaně ve své judikatuře konstatoval, ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. To platí i pro případ stěžovatele, v němž Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces, neshledal.
11. S ohledem na učiněný závěr Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu