ECLI:CZ:US:2014:1.US.3407.13.1
sp. zn. I. ÚS 3407/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Sergejiho Grigorjeva a 2) Aleny Grigorjevové, zastoupených Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2013 č. j. 10 Co 491/2011-294 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 5. 2011 č. j. 10 C 333/2008-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2011 č. j. 10 C 333/2008-245 určil, že výlučnými vlastníky studny, nacházející se na stavební parcele č. X v k. ú. Mastířovice, jsou žalobci Jiří Horský a Dana Horská. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve věci samé potvrzeno v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2013 č. j. 10 Co 491/2011-294. Dovolání žalovaných (stěžovatelů) Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2013 č. j. 22 Cdo 1449/2013-320 pro nepřípustnost odmítl.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno především nesprávným právním posouzením vlastnického práva k předmětné studně, jež bylo obecnými soudy potvrzeno žalující straně. Stěžovatelé (ve sporu žalovaní) namítali nabytí vlastnictví k nemovité věci vydržením. Vyslovili v tomto směru přesvědčení, že splnili podmínku dobrověrné zákonné držby. Dovolávali se rovněž porušení práva na spravedlivý proces v kontextu s tvrzeným nesplněním zákonem uložené poučovací povinnosti soudu ve vztahu k právně nezastoupeným účastníkům řízení podle §118a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Nutno je proto vycházet ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, který Ústavní soud neshledává excesivního charakteru. Z řečeného důvodu pak z pohledu ústavnosti obstojí i meritorní závěr o vlastnickém právu ke studně umístěné podle stavu zapsaného v katastru nemovitostí na pozemku ve vlastnictví žalobců. Otázka vzniku vlastnictví k věci z titulu vydržení byla obecnými soudy vypořádána s náležitým zdůvodněním nedostatku objektivní dobré víry na straně stěžovatelů a jejich právních předchůdců - napadená rozhodnutí tedy ani v tomto směru nevybočují z ústavních kautel. Důvodnost ústavní stížnosti by mohla založit námitka porušení principu spravedlivého procesu v důsledku nesplnění poučovací povinnosti soudu; tuto však stěžovatelé v obsahu návrhu nerozvedli relevantním způsobem, z něhož by bylo možno usuzovat na její naplnění.
6. Lze tak konstatovat, že obecné soudy postupovaly v řešené věci ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu