ECLI:CZ:US:2014:1.US.3449.14.1
sp. zn. I. ÚS 3449/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vinše, t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 478/2014 ze dne 6. 10. 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 4 Nt 360/2014 ze dne 18. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení uvedená v záhlaví a navrhl jejich zrušení pro porušení práva na spravedlivý proces a presumpci neviny. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je stíhán pro trestné činy zpronevěry dle §206 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě účastenství (organizátorství) dle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b), c) trestního zákoníku.
Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "obvodní soud") ze dne 11. 4. 2014 sp. zn. 4 Nt 14/2014 s počátkem vazby stanoveným na 10. 4. 2014. Obvodní soud shledal důvodnost útěkové a koluzní vazby dle §67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") zamítl.
Obvodní soud dne 30. 6. 2014 usnesením stěžovatele z vazby propustil. Ke stížnosti státní zástupkyně toto rozhodnutí městský soud usnesením ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 44 To 364/2014 zrušil a stěžovatele v útěkové a koluzní vazbě ponechal. Městský soud se ztotožnil s argumentací státního zastupitelství. Dosud zjištěné skutečnosti podle něj nasvědčují tomu, že stěžovatel spolu s dalšími osobami vyvedl do zahraničí finanční prostředky ve výši okolo 1 mld. korun. Do zahraničí (do zemí souvisejících s trestnou činností) navíc sám cestoval, kromě toho skupina, jejíž součástí zřejmě byl, disponuje falešnými doklady. To ve spojení s hrozícím trestem odůvodňuje obavu, že stěžovatel uprchne. Ke koluzní vazbě městský soud uvedl, že stěžovatel již koluzně jednal. Městský soud se ztotožnil s názorem státního zastupitelství, podle něhož by stěžovatel mohl působit na osoby, které mají dispoziční práva k účtům s výnosem z trestné činnosti a nacházejí se pod falešnou identitou v zahraničí, a především by mohl prostřednictvím těchto osob nebo i sám manipulovat s finančními prostředky z trestné činnosti, které se doposud nepodařilo dohledat a zajistit. V tom spatřuje důvodnost koluzní vazby.
Poté soudy rozhodly napadenými usneseními, kterými stěžovatele v útěkové a koluzní vazbě ponechaly. Domnívají se, že situace se od přechozího rozhodnutí městského soudu nezměnila, a na toto rozhodnutí (a předcházející) odkázaly. Obvodní soud rozhodl ve vazebním zasedání, městský soud vazební zasedání nekonal.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel argumentuje, že obecné soudy se nezabývaly tím, zda je právní kvalifikace jeho skutků přiléhavá, a nekriticky přejaly stanovisko státního zastupitelství. Důvodnost útěkové vazby shledaly toliko s ohledem na výši trestu, která se však odvíjí od účelové právní kvalifikace. Stěžovatel navíc zpochybňuje, že by měl v zahraničí finanční prostředky pro dlouhodobý život. Důvodnost koluzní vazby pak mají obecné soudy spatřovat zejména v tom, že stěžovatel již na svědky působil, aniž by se zabývaly jeho námitkami ohledně podřadného významu těchto svědků a času, který od začátku koluzní vazby uplynul. Konečně se v ústavní stížnosti namítá porušení práva být slyšen, jelikož městský soud rozhodoval bez konání vazebního zasedání, tedy aniž by vyslechl stěžovatele, a nemohl si tak udělal na jeho osobu vlastní názor. Z osobního slyšení stěžovatele mělo zejména vyplynout, že vzhledem k jeho chování a vzdělání není možné, aby byl hlavním organizátorem trestné činnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Úvodem Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ve vztahu k vazebním věcem proto judikoval, že "jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a vůbec na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky" (nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13, bod 9).
Koluzní vazba se uplatní v případě, je-li dána důvodná obava, že obviněný "bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání" [§67 písm. b) tr. ř.].
Důvodná obava je dána "vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat [...] Na druhé straně však může stačit určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. Kdy o takové konkrétní skutečnosti, odůvodňující vazbu ve smyslu objektivní konstelace půjde, bude vždy věcí konkrétního případu..." [nález ze dne 15. 9. 1994 sp. zn. II. ÚS 138/93 (N 44/2 SbNU 45)].
V posuzovaném případě stěžovatel již koluzně jednal a obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vyjádřily obavu, že by takto jednal znovu ve vztahu k osobě či osobám, které se pod falešnou identitou nacházejí v zahraničí. Rovněž podle obecných soudů hrozí, že by stěžovatel manipuloval s finančními prostředky na zahraničních účtech, které se doposud nepodařilo zajistit. Obavy z koluzního jednání tedy jednak vyvolal sám stěžovatel svým jednáním, jednak jsou způsobovány objektivní konstelací případu. Soudy opírají vazbu o zákonný důvod na základě konkrétních okolností případu, což srozumitelně vyjádřily v napadených rozhodnutích.
Z napadeného usnesení městského soudu je nadto zřejmé, že tento si je vědom postupného zeslabování důvodů koluzní vazby s ubíhajícím časem. Městský soud totiž výslovně uvedl, že příště již koluzní vazbu akceptovat nebude. Lze souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy se mohly podrobněji a přesvědčivěji s námitkou plynutí času vypořádat. Přesto je Ústavní soud toho názoru, že obecné soudy v posuzovaném případě ještě z ústavněprávních mezí rozhodování nevybočily, když odkázaly na důvody předchozího rozhodnutí (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl proti České republice, stížnost č. 20157/05, §68, v němž ESLP akceptoval určité opakování důvodů vazebních rozhodnutí, pokud se okolnosti nezměnily).
U stěžovatele obecné soudy uplatnily i útěkovou vazbu, což je možné tehdy, existuje-li důvodná obava, že obviněný "uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména [...] hrozí-li mu vysoký trest" [§67 písm. a) tr. ř.].
Sama hrozba vysokého trestu (tj. trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let) není pro naplnění citovaného vazebního důvodu dostačující. Tato hrozba musí být konkrétní, podložená specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci (srov. nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13, bod 28). Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14, soudy musí brát v úvahu námitky obviněného (zejména ty o existenci silných důvodů, které obavu z útěku či skrývání eliminují), plynutí času (delší trvání vazby musí být ospravedlněno závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu) a některé další faktory (např. charakter, morálka a mravy obviněného, ale i jeho kontakty v zahraničí, případné snahy zajistit si falešné doklady apod.).
Obecné soudy v napadených usneseních zohlednily nejen to, že stěžovateli může být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši až deseti let, ale i specifické okolnosti a aspekty dané trestní věci. S ohledem na stav vyšetřování a poznatky plynoucí ze spisu došly k závěru, že je pravděpodobné, že stěžovatel a příp. další osoby vyvedli do zahraničí prostředky ve výši okolo 1 mld. korun, disponují falešnými doklady a do zahraničí opakovaně cestovali. Tyto skutečnosti pak dle obecných soudů zdůvodňují obavu, že stěžovatel vzhledem k výši hrozícího trestu uprchne. Ústavní soud konstatuje, že tím obecné soudy dostály požadavkům vyjádřeným ve výše odkazované judikatuře. Jelikož je stěžovatel i v koluzní vazbě, nemohly obecné soudy vazbu nahradit zárukami dle §73 a 73a tr. ř., což v napadených rozhodnutích uvádějí.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by obecné soudy nekriticky přijaly stanovisko státního zastupitelství. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly obsahem spisu a na základě toho daly argumentaci státního zastupitelství za pravdu, zatímco námitky stěžovatele přesvědčivými neshledaly. Nejde tedy o situaci, kdy by obecné soudy přijaly stanovisko státního zastupitelství bez kritického zhodnocení, a odkaz stěžovatele na nález ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121) proto není na místě.
Není ani pravdou, že by obecné soudy nepřezkoumávaly přiléhavost právní kvalifikace skutků, pro které je stěžovatel stíhán. Už v usnesení městského soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 44 To 364/2014 se uvádí, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stíhané skutky byly spáchány, nesou znaky trestných činů a je důvodné podezření, že se na nich stěžovatel podílel. Obvodní soud dále v napadeném unesení k námitce stěžovatele, že byl jen článkem struktury, kterou však řídil někdo jiný, uvádí, že to může být posouzeno až při rozhodování o věci samé. Při rozhodování o vazbě totiž postačuje existence důvodného podezření (které obecné soudy mají). Jak už bylo vyloženo výše, Ústavní soud neshledal důvod do těchto závěrů zasahovat.
K právu být slyšen při rozhodování o vazbě Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 uvedl, že "od osobního slyšení je možno také upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut [...]" (bod 19 nálezu). "Pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není tedy rozhodující ‚typ' řízení [...], ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě [...]" (bod 20 nálezu), přičemž přijatelný je interval v řádu maximálně několika týdnů (bod 21 nálezu). Stěžovatel přitom namítá, že městský soud na rozdíl od obvodního soudu rozhodoval mimo vazební zasedání (aniž by stěžovatele vyslechl), čímž porušil jeho právo být slyšen. Kdyby stěžovatele vyslechl, měl dojít závěru, že s ohledem na vzdělání a schopnosti stěžovatele by tento nebyl schopen spáchat tak komplikovanou trestnou činnost, pro jakou je stíhán.
Stěžovatel byl naposledy osobně slyšen ve vazebním zasedání před obvodním soudem dne 18. 9. 2014. Městský soud rozhodoval mimo vazební zasedání dne 6. 10. 2014, tedy o necelé tři týdny později. Tento časový interval je souladný s požadavky uvedenými v bodě 17 tohoto usnesení. Navíc namítané vzdělání a schopnosti stěžovatele nejsou ani novými skutečnostmi; od začátku trestního stíhání se nezměnily, a proto je mohl posoudit už obvodní soud. Ten tuto námitku zjevně za přesvědčivou nepovažoval. Kromě toho prováděl městský soud přezkum rozhodnutí obvodního soudu pouze po právní stránce. Vzhledem k uvedenému nebylo dotčeno právo stěžovatele být slyšen.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu