ECLI:CZ:US:2014:1.US.3539.13.1
sp. zn. I. ÚS 3539/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Vašíčka, právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 9. 2013 sp. zn. 14 C 1257/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud ve Znojmě zavázal stěžovatele zaplatit žalobci částku 4 116,90 Kč s úroky s prodlení a náklady řízení ve výši 8 609,40 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené stěžovatelem žalobci jako jeho zaměstnavateli.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek okresního soudu není věcně správný a že o řízení až do vydání rozhodnutí vůbec nevěděl, neboť mu nic nebylo doručováno. V místě svého trvalého bydliště u svých rodičů prý dlouhodobě nepobýval, neboť se svou partnerkou žil na jiné adrese ve Z.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 298/02, III. ÚS 2097/08 a II. ÚS 2538/09 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud však bez ohledu na bagatelnost částky může věc přezkoumat, pokud se v řízení vyskytly takové procesní chyby, které by samy o sobě mohly znamenat zásadní zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. V dané věci si Ústavní soud vyžádal soudní spis, po jehož prostudování nezjistil v řízení takové procesní vady, a to ani ve způsobu doručování, jež by mohly vést až ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu. Ze spisu je zřejmé, že soud učinil všechna potřebná opatření k tomu, aby jak platební rozkaz, tak další písemnosti byly stěžovateli doručeny nebo mu alespoň oznámeny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu