ECLI:CZ:US:2014:1.US.3565.13.1
sp. zn. I. ÚS 3565/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti obce Zbuzany, sídlem Na návsi 1, Zbuzany, zast. Mgr. Ondřejem Surgou, advokátem, Štefánikova 65, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9.9.2013, č.j. 19 Co 413/2013-239, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti JIB INVEST, a.s., sídlem Želetavská 5/1447, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). K věci uvedla, že je vlastníkem souboru pozemků v kat. úz. Zbuzany, na nichž stojí stavby ve vlastnictví vedlejší účastnice. Protože stěžovatelka nemohla pozemky užívat a vedlejší účastnice je užívala bez právního důvodu, navrhla stěžovatelka uzavření nájemní smlouvy za cenu podle znaleckého posudku ve výši 34 500,- Kč měsíčně. Nájemní smlouva nebyla uzavřena, neboť vedlejší účastnice byla ochotna platit nájemné ve výši dle výměru MF ČR 5,- Kč za m2 ročně, když pozemky neužívala k podnikatelským účelům. Následně vedlejší účastnice podala u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") žalobu na zřízení věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch jeho budov přes jeden z pozemků ve vlastnictví stěžovatelky. V tomto řízení byla ustanovena znalkyně k přezkoumání předchozího znaleckého posudku a ke stanovení obvyklé ceny nájemného; ve znaleckém posudku bylo stanoveno obvyklé nájemné jako nájemné regulované dle výměru MF ČR a od 1.1.2012 jako nájemné smluvní v obvyklé výši 90,- Kč za m2 ročně. Poté byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva s nájemným v této výši. Vzhledem k uzavření nájemní smlouvy vzala vedlejší účastnice svoji žalobu zpět, okresní soud řízení zastavil a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že zastavení řízení vedlejší účastnice zavinila. Vedlejší účastnice se proti náhradovému výroku odvolala a krajský soud tento výrok změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici. Podle stěžovatelky měl krajský soud při rozhodování o nákladech řízení zkoumat, zda vedlejší účastnici podaná žaloba na zřízení věcného břemene byla podána důvodně, a zda stěžovatelka tím, že s vedlejší účastnicí uzavřela nájemní smlouvu, vyhověla nároku uplatňovanému žalobou; krajský soud však rozhodoval výlučně na základě závěru znaleckého posudku znalkyně. Protože se krajský soud nezabýval skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou (argumentem, že se vedlejší účastnice domáhala zřízení věcného břemene pouze k přístupovému pozemku, kdežto nájemní smlouvou byly pronajaty veškeré předmětné pozemky, což mělo zásadní význam pro otázku, zda bylo uzavřením nájemní smlouvy vyhověno žalobnímu nároku), porušil svou povinnost náležitého a řádného odůvodnění rozhodnutí a tím porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka brojí proti závěrům v odůvodnění napadeného usnesením, v němž se krajský soud odvolává na znalecký posudek a dovozuje, že vedlejší účastnice měla právo na uzavření smlouvy za regulované nájemné a skutečnost, že stěžovatelka požadovala nájemné smluvní, činí žalobu důvodnou. Proto dále stěžovatelka polemizuje se závěry znaleckého posudku, zdůrazňuje, že posouzení skutečnost, zda byly pozemky užívány k podnikání či nikoliv, je posuzováním právním, tudíž je ve výlučné pravomoci soudu. Pokud krajský soud bez dalšího převzal právní hodnocení znalce a své rozhodnutí odůvodnil pouze odkazem na hodnocení znalce, porušil stěžovatelčino právo na soudní a jinou právní ochranu a tím i právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastnice se žalobou u okresního soudu domáhala zřízení věcného břemene chůze a jízdy přes jeden pozemek ve vlastnictví stěžovatelky k zajištění přístupu ke stavbám v jejím vlastnictví na jiných pozemcích stěžovatelky. Ta navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že situaci lze vyřešit uzavřením nájemní smlouvy, a poukazovala na skutečnost, že jiné její pozemky užívá vedlejší účastnice bez právního důvodu. Okresní soud nejprve žalobu zamítl, poté jeho rozsudek zrušil krajský soud. Následně podle pokynu krajského soudu ustanovil okresní soud znalkyni, které uložil stanovit obvyklou cenu ročního nájemného za pozemek, který měl být dotčen věcným břemenem, a za další pozemky a vyjádřit se ke správnosti předchozího znaleckého posudku. Znalkyně tento posudek zhodnotila jako nesprávný a stanovila obvyklou výši nájmu 90,- Kč za 1 m2 ročně. Poté uzavřeli účastníci nájemní smlouvu na stěžovatelčiny pozemky za roční průměrné nájemné ve výši podle posudku znalkyně. Z tohoto důvodu vzala vedlejší účastnice žalobu zpět s argumentací, že se tak stalo až poté, co stěžovatelka přistoupila na uzavření nájemní smlouvy v obvyklé výši, což vedlejší účastnice požadovala od počátku. Stěžovatelka sice se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, její nesouhlas soud nepovažoval za případ předvídaný v §96 odst. 3 obč. soudního řádu, proto řízení zastavil. Současně uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení, a to podle zásady procesního zavinění. Vedlejší účastnice podala do nákladových výroků odvolání polemizující s právním závěrem o procesním zavinění. Odvolání shledal krajský soud důvodným a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (také vůči státu), přičemž akcentoval, že k uzavření nájemní smlouvy došlo až v průběhu sporu v roce 2013, proto ke zpětvzetí žaloby přistoupila vedlejší účastnice pro chování stěžovatelky, která po podání žaloby splnila požadavek vedlejší účastnice a je nerozhodné, že se tak stalo jiným způsobem, který do doby podání žaloby stěžovatelka odmítala, neboť měla jiné (nereálné) požadavky na výši nájemného. Z tohoto důvodu konstatoval příčinnou souvislost mezi chováním stěžovatelky a uplatněným nárokem a vzal za najisto postaveno, že důvod, pro nějž byla žaloba podána (zajištění přístupu k nemovitostem), byl následným chováním stěžovatelky uspokojen.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení práva na spravedlivý proces a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti posouzení významu jejího chování po podání žaloby, tj. významu uzavření nájemní smlouvy, kterou vedlejší účastnici pronajala soubor pozemků a tím jí, kromě jiného, umožnila i přístup ke stavbám v jejím vlastnictví. Budiž připomenuto, že to byla vedlejší účastnice, která se žalobou domáhala zřízení tzv. nezbytné cesty k jednomu ze stěžovatelčiných pozemků, a to právě s motivem zajištění přístupu. Je proto logické, že po zajištění dostatečného práva (v tomto případě práva nájmu), vzala stěžovatelka žalobu zpět, neboť žaloba se stala bezpředmětnou a musela by být zamítnuta (viz podmínky zřízení věcného břemene podle §151n odst. 3 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb.). Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěl krajský soud při posouzení významu jejího chování po podání žaloby. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší, nicméně Ústavní soud dodává, že důvody, pro které krajský soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení, jsou v odůvodnění napadeného usnesení v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tatotyto závěry v plné míře odkazuje. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěru znaleckého posudku, tak Ústavní soud upozorňuje na její zásadní omyl, který spočívá v představě, že posouzení otázky, zda šlo o užívání pozemku k podnikatelským účelům či nikoliv, je výlučnou pravomocí soudu, protože jde o otázku právní - nikoliv, jde o typickou otázku skutkovou.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu