ECLI:CZ:US:2014:1.US.3597.13.1
sp. zn. I. ÚS 3597/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Hausenblase, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem 1. Máje 535, 460 02 Liberec III - Jeřáb, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. října. 2013, sp. zn. 0 Nt 911/2013, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 7. října 2013 sp. zn. 0 Nt 911/2013 pro rozpor s ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, tedy usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku, z něhož vyplynulo následující: Okresní soud ve Frýdku Místku zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 18. září 2013,
sp. zn. 1 ZN 5167/2012.
Okresní soud konstatoval, že udělení pořádkové pokuty dle §66 odst. 1 trestního řádu stěžovateli ve výši 5000,- Kč státním zástupcem bylo opodstatněné vzhledem k množství a intenzitě dehonestujících až vulgárních výroků použitých stěžovatelem ve své žádosti z 31. července. 2013 na adresu dozorujícího státního zástupce. Dále Okresní soud sdělil, že dle kontextu celého podání je nesporné, že tyto výroku byly použity na adresu státního zástupce i když ten se při komunikaci se stěžovatelem vyjadřoval vždy věcně a s patřičnou mírou úcty. Okresní soud se dále zabýval výší pokuty, která dle jeho názoru nebyla příliš vysoká s ohledem na produktivní věk stěžovatele a jeho postavení ve společnosti SHELDON a.s., takže opravdu působila výchovně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje, že jednání, kterého se, nelze považovat za hrubé a urážlivé. Jelikož dané jednání nedosahovalo míry intenzity, aby mohlo být považováno za hrubé. A dále, že institut pořádkové pokuty, by měl sloužit především ke hladkému průběhu řízení. Dále se stěžovatel domnívá, že by v rozhodnutí měl být zohledněn též pocit křivdy stěžovatelů a státních zástupců. Stěžovatel také namítá, že orgány veřejné moci by měly mít větší míru ohleduplnosti a tolerance vůči výrokům na jejich adresu, než je tomu u jednotlivých občanů.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je zřejmé, že se námitkou definice hrubé urážky dostatečně zabýval, přičemž shledal, že daný výklad nelze vyložit a aplikovat ve prospěch argumentace stěžovatele (str. 2 usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nt 911/2013). Je možno se opřít o meze základního práva obsažené v čl. 17 odst. 4 Listiny, z nichž plyne, že svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2966/07 Ústavní soud uvedl, že za hrubě urážlivé podání lze podle §53 odst. 1 o. s. ř. udělit pořádkovou pokutu. Jedná se o zákonné omezení svobody projevu účastníků, aby se ve vztahu k soudu chovali slušně a svá stanoviska vyjadřovali věcně a bez hrubě urážlivého kontextu. Toto odůvodnění se dá analogicky přenést na předložený případ, kdy pořádková pokuta sloužila k zajištění pořádku a nejednalo se zde o svévoli státního orgánu nebo soudu, jelikož dané jednání bylo nepochybně a jednoznačně prokázáno. V dané věci se tedy zjevně nejedná o exces veřejné moci a závěry soudu jsou dostatečně odůvodněny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu