ECLI:CZ:US:2014:1.US.3601.13.1
sp. zn. I. ÚS 3601/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. Marianny Mikové, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem Hálkova 2, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013 č. j. 22 Cdo 75/2012-227 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2013 č. j. 22 Cdo 75/2012-236, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 č. j. 17 Co 147/2011- 201 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 35/2008-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnického podle čl. 11 Listiny, neboť k žalobě jedné ze spoluvlastnic bylo za náhradu zrušeno její spoluvlastnické právo ke společným nemovitostem, ačkoli žádala, aby žaloba byla zamítnuta. Tento závěr obvodního soudu potvrdil městský soud a Nejvyšší soud její dovolání odmítl.
2. Stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces v tom, že ačkoli chtěla před soudem dokázat svá tvrzení, že prováděla správu předmětných nemovitostí sama bez pomoci ostatních spoluvlastníků, obvodní soud jí navržené důkazy neprovedl. Tím, že obecné soudy jejím návrhům na doplnění dokazování nevyhověly či vyhověly jen z části, bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka je dále toho názoru, že bylo porušeno i její ústavní právo vlastnit majetek. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy, které rozhodly o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dotčených nemovitostí, věc posoudily z právního hlediska nesprávně, neboť nepřihlédly k mimořádným podmínkám pro zachování spoluvlastnictví daným na její straně (vysoký věk, vztah k nemovitosti, ve které stěžovatelka strávila celý život, to, že správa nemovitosti byla prováděná výhradně stěžovatelkou). Není tedy správný ani závěr Nejvyššího soudu, podle kterého úvaha odvolacího soudu, že v daném případě nebyl dán důvod pro zachování spoluvlastnictví k nemovitosti, nebyla zjevně nepřiměřená. Z §142 občanského zákoníku sice plyne, že soud na návrh spoluvlastnictví zruší a provede vypořádání, s tím, že jedním ze způsobů vypořádání je přikázáním věci za náhradu některému ze spoluvlastníků. Zákon však výslovně stanoví, že přihlédne k velikosti podílů, účelnému využití věci. K tomu ale obecné soudy v daném případě zjevně nepřihlédly, když nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatelka vlastnila v dané době na nemovitostech podíl nejvyšší (1/2). Stěžovatelka také poukázala na to, že následně došlo ke zcizení předmětných nemovitostí, čímž ostatní spoluvlastníci obešli její zákonné předkupní právo.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu