ECLI:CZ:US:2014:1.US.3677.14.1
sp. zn. I. ÚS 3677/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JOKA Agentura spol. s r.o., se sídlem Střížkovská 8/9, Praha 8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2014 č. j. 34 Nc 5579/2006-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným usnesením ze dne 31. 10. 2014 č. j. 34 Nc 5579/2006-165 svým prvním výrokem změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, se sídlem Seifertova 455/17, Praha 3, ze dne 30. 9. 2014 č. j. 091 EX 00452/06-087 ve výroku I. tak, že náklady oprávněného (stěžovatele) v exekučním řízení se určují částkou 34.811,70 Kč. V rozsáhlém odůvodnění se obvodní soud vypořádal s argumenty stěžovatelky uplatněnými v námitkách proti citovanému exekučnímu příkazu a následně provedl vlastní výpočet účelně vynaložených nákladů oprávněné v exekučním řízení a vysvětlil, proč nezohlednil úkony účtované nadbytečně.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje již jednou vznesené námitky a uvádí, že nesprávně stanovenou částkou nákladů oprávněného v exekučním řízení bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka poukazuje na to, že by měly být její náklady v exekučním řízení vyčísleny na částku 57.656.50 Kč. A závěrem dodává, že v její věci bylo porušeno i ustanovení čl. 1 odst. l Ústavy zaručující ochranu důvěry v právo.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Všechny námitky stěžovatelky byly v rovině podústavního práva obecným soudem řádně vypořádány.
7. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu