ECLI:CZ:US:2014:1.US.3694.12.1
sp. zn. I. ÚS 3694/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Stanislava Balíka a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ondřeje Černého, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1343/2012-66 ze dne 31. 5. 2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 117/2011-55 ze dne 8. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na ochranu majetku, plynoucím z čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením č. j. 18 C 217/2009-36 ze dne 20. 9. 2010 vydal předběžné opatření, kterým stěžovateli uložil nenakládat s určeným osobním automobilem až do právní moci rozhodnutí ve věci samé. V daném řízení se žalobce domáhal po stěžovateli vydání předmětného automobilu.
3. Napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel byl poučen, že proti danému rozhodnutí není dovolání přípustné.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele s odkazem na svou judikaturu (usnesení ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 26 Cdo 1533/2001) odmítl jako nepřípustné, neboť napadené usnesení není rozhodnutím ve věci samé a nepřipadá tak tedy v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu v tehdy platném znění.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s rozhodnutím městského soudu nesouhlasí a namítá, že jde o nepřiměřený zásah do jeho majetkových práv.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní stížnost je částečně opožděná a částečně zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel podal vůči Městskému soudu v Praze dovolání, které bylo podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nepřípustné, protože směřovalo proti rozhodnutí o předběžném opatření. Tato judikatura Nejvyššího soudu byla aprobována Ústavním soudem (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2248/08 ze dne 8. 1. 2009). Nejednalo se tedy o situaci, v níž by Nejvyšší soud posuzoval, zda věc má po právní stránce zásadní význam, či přípustnost dovolání by záležela z jiného důvodu na uvážení Nejvyššího soudu. Proto podání takového, zjevně nepřípustného dovolání, nemohlo prodloužit lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Pokud tato byla podána až 24. 9. 2012, tedy více než šedesát dní od doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak vůči tomuto rozhodnutí byla podána opožděně.
8. Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, tak proti němu ani stěžovatel žádné námitky nevznáší. Ústavní soud v rozhodnutí tohoto soudu žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Nejvyšší soud rozhodl zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu