ECLI:CZ:US:2014:1.US.3723.13.1
sp. zn. I. ÚS 3723/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Dolní nám. 13/13, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 3. 2012 č. j. 19 T 7/2011-1804, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2012 č. j. 4 To 119/2012-1889 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 č. j. 3 Tdo 751/2013-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 3. 2012 č. j. 19T 7/2011-1804, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovateli bylo současně uloženo nahradit způsobenou škodu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2012 č. j. 4 To 119/2012-1889 bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně tak, že byl zrušen pouze výrok o náhradě škody, týkající se některých poškozených, přičemž tito poškození byli se svými nároky nově odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl napadený rozsudek doplněn o výrok odkazující na řízení ve věcech občanskoprávních také u dalších dvou poškozených. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 č. j. 3 Tdo 751/2013-45 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že podle rozsudku okresního soudu měl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu tím, že s jednotlivými poškozenými sjednával smlouvy o zajištění reklamní plochy, resp. o zajištění propagačně obchodní činnosti, přičemž měl jednat v úmyslu svým závazkům z takových smluv nedostát a od poškozených získat peníze ke svému obohacení. Takto formulovaný skutkový děj byl následně, i přes stěžovatelem uplatňované námitky, potvrzen odvolacím i dovolacím soudem. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu podvodu, zejména pokud jde o subjektivní stránku, spočívající v úmyslu stěžovatele nedostát svým závazkům z uzavřených smluv. Stěžovatel v žádném stádiu trestního řízení nerozporoval, že své závazky z předmětných smluv z velké části nesplnil. Odmítal však, že by toto bylo jeho cílem již v době uzavírání smluv. Naopak, jak vyplývá i z dokazování provedeného okresním soudem, stěžovatel učinil řadu kroků směřujících k výrobě reklamních materiálů, které se pro poškozené zavázal zajistit. Stěžovatel například uzavřel několik smluv s kulturními institucemi a vyhotovil, či nechal vyhotovit, grafické návrhy letáků, resp. jejich tisk.
6. Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že jeho jednání nemůže být trestným činem pro nedostatek materiální stránky, tedy společenské nebezpečnosti (když předmětné jednání bylo posuzováno podle zákona č. 140/1961 Sb.) K tomuto závěru stěžovatele vede především skutečnost, že k plnění, které stěžovatel od poškozených požadoval, se tito zavázali dobrovolně, a to tím, že se stěžovatelem uzavřeli příslušné smlouvy. Jednání stěžovatele bylo vždy v souladu s podmínkami stanovenými v příslušných smlouvách. I přesto, že okresní soud dospěl k závěru o tom, že tyto smlouvy byly pro poškozené nevýhodné, stěžovatel je přesvědčen, že samotná nevýhodnost smlouvy může být zkoumána v civilním řízení a může vést např. k závěru o neplatnosti smlouvy, nezakládá však odpovědnost kterékoliv smluvní strany za trestný čin podvodu. Svým zásahem do ryze soukromoprávních vztahů mezi stěžovatelem a jeho smluvními partnery obecné soudy dle názoru stěžovatele porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Navíc nelze přehlédnout ani značnou lehkovážnost poškozených.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
11. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu.
12. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s námitkami stěžovatelem již uplatněnými v předchozích řízeních. Obecné soudy se jimi zabývaly a ve svých rozhodnutích také řádně vypořádaly.
13. Dovolací soud v napadeném usnesení podrobněji popsal, proč je v dané věci naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka trestného činu. Zabýval se rovněž tím, zda ve věci není dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Existenci takového rozporu však neshledal. K námitce subsidiarity trestní represe se dovolací soud vyjádřil na str. 10 až 11 napadeného usnesení a jeho závěry jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k této otázce.
14. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí musí konstatovat, že úvahy, jimiž se soudy řídily při hodnocení důkazů, v jejich odůvodnění vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání všech skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení, které, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, se s námitkami v ní uvedenými v převážné míře překrývají. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
15. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu