ECLI:CZ:US:2014:1.US.3747.13.1
sp. zn. I. ÚS 3747/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1/ Ing. Pavlíny Výravské, 2/ Marie Hlídkové, obou zastoupených Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem, AK se sídlem Jičínská 1616/29, Praha 3, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2013 č. j. 6 Co 1752/2010-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2013 se stěžovatelky domáhají zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým jim byla uložena povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 112 369,07 Kč.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost není přípustná.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity vyjádřeném v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je nutno setrvat na závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 19. 9. 2013, tedy již za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a některé další zákony - mj. i zákon o Ústavním soudu (citován výše).
Podle §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 o. s. ř. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Tento závěr vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvedl, že "podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, "kterým se odvolací řízení končí" (§237 o. s. ř.), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu "ve věci samé" (srov. i výše citovanou důvodovou zprávu), takže za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). V nyní posuzované věci výše nákladů řízení přesáhla majetkový census 50 000 Kč, jenž je dle posledně citované judikatury relevantní z hlediska přípustnosti dovolání i pro náklady řízení (viz §238 odst. 2 o. s. ř. a jeho výklad).
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích navíc jednoznačně vyplývá, že stěžovatelky byly poučeny o přípustnosti dovolání.
Stěžovatelky tedy na základě výše uvedeného disponovaly procesním prostředkem, na jehož základě mohly nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení protistraně byl v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu je třeba dovolání považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj