ECLI:CZ:US:2014:1.US.3751.13.1
sp. zn. I. ÚS 3751/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené JUDr. Zdeňkou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Okraji 439/44, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2012, č. j. 18 Ad 50/2011-144, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2013, č. j. 4 Ads 111/2012-135, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2013, která po doplnění podáním právní zástupkyně stěžovatelky ze dne 15. 1. 2014 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 30 odst. 1 a 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť ve věci rozhodoval soudce, který měl být dle názoru stěžovatelky z projednání věci vyloučen. Stěžovatelka nebyla navíc v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., když její ustanovená právní zástupkyně pouze podala dne 19. 9. 2012 blanketní kasační stížnost a požádala soud o zproštění zastupování. Následně Nejvyšším správním soudem ustanovená advokátka již nemohla kasační stížnost vzhledem k uplynutí zákonné lhůty pro její podání řádně doplnit. Stěžovatelka dále tvrdí, že v řízení před správními soudy nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, když jí navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností buď nebyly provedeny bez příslušného odůvodnění vůbec, nebo nebyly správně hodnoceny. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na lékařskou zprávu MUDr. Šárky Peregrimové ze dne 12. 5. 1989 a posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 26. 11. 1990, a to v otázce pracovní neschopnosti stěžovatelky a neplatné výpovědi z pracovního poměru, a na lékařskou zprávu MUDr. Jana Hromady ze dne 27. 3. 2001, týkající se převážné bezmocnosti manžela stěžovatelky. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že touto stížností napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť jí nebyly řádně zohledněny v rámci výpočtu starobního důchodu doby pojištění, resp. náhradní doby pojištění. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým lékaři rozhodovali o přiznání její pracovní neschopnosti a přiznání invalidního důchodu a poukazuje na skutečnost, že neexistuje zákon, "který by stanovil, jak lze kontrolovat, napravovat a trestat pochybení posudkových lékařů a který by zabránil tomu, aby posudkoví lékaři byli současně soudními znalci", a navrhuje, aby Ústavní soud podal návrh na vydání takového zákona a zabránil tímto způsobem svévoli a korupci mezi posudkovými lékaři a znalci, kdy mnozí ze znalců jsou právě posudkovými lékaři, jak tomu bylo ve věci stěžovatelky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v ústavní stížností napadeném rozsudku nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že od května 2003 pečovala fakticky o dvě osoby minimálně převážně bezmocné. Stěžovatelka dále namítá, že soudce JUDr. Petr Indráček, stejně jako soudkyně JUDr. Dagmar Nygrínová rozhodovali i v předchozí kauze stěžovatelky, což vyvolává pochybnost o jejich nestrannosti. Výše uvedené platí i ohledně JUDr. Hrdinové, předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, která má vazby na všechny soudce tohoto soudu, a která stěžovatelku likvidovala dle jejích slov z politických důvodů ve věci neplatnosti výpovědi dané státním podnikem stěžovatelce v době nemoci. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že by bylo vhodné věc přikázat jinému soudu. Stěžovatelka má za to, že ji Nejvyšší správní soud poškodil tím, že nezrušil rozhodnutí MUDr. J. Segeťové z 16. 5. 1989 a rozhodnutí posudkového lékaře z r. 2007, podle kterého její manžel nebyl od 1. 1. 1996 do r. 2002 převážně bezmocný, neboť z toho důvodu nemá pro výpočet starobního důchodu správně stanoveny doby pojištění.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 18 Ad 50/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím č. I. České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 3. 2011 č. 495 427 064 byl stěžovatelce přiznán od 27. 4. 2007 starobní důchod podle §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), v částce 7206 Kč před zvýšením podle příslušných nařízení vlády. Rozhodnutím č. II. České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 3. 2011 č. 495 427 064 byl stěžovatelce snížen od 27. 4. 2007 starobní důchod podle §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění tak, že činí 7057 Kč, před zvýšením podle příslušných nařízení vlády. Proti citovaným rozhodnutím podala stěžovatelka námitky, které byly rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 4. 2011, č. j. 495 427 064/315-RSO, zamítnuty a napadená rozhodnutí byla potvrzena. Rozhodnutí o námitkách napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 9. 2012, č. j. 18 Ad 50/2011 - 144, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ostravě nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud nemohl předně přisvědčit námitce stěžovatelky, že nebyla v řízení před Nejvyšším správním soudem řádně zastoupena. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, podala právní zástupkyně stěžovatelky JUDr. Libuše Šmehlíková dne 19. 9. 2012 kasační stížnost, která však není, jak tvrdí stěžovatelka, blanketní, nýbrž zahrnuje námitky týkající se jak nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tak právního posouzení věci. V kasační stížnosti je taktéž uvedena tvrzená podjatost soudce Indráčka a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Ostatně sama stěžovatelka doplnila v zákonné lhůtě kasační stížnost svým obsáhlým podáním ze dne 20. 9. 2012.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že správní orgány nepochybily, pokud dobu studia stěžovatelky jako náhradní dobu pojištění započítaly do dob pojištění pouze v rozsahu 80 %, neboť postupovaly zcela v souladu s §34 odst. 1 věta druhá zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni 27. 4. 2007, tedy ke dni vzniku nároku stěžovatelky na starobní důchod. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že dřívější právní úprava takové omezení zápočtu náhradních dob pojištění neobsahovala. Pro zápočet doby studia jako náhradní doby pojištění do celkové doby pojištění je totiž rozhodující znění zákona účinné ke dni vzniku nároku na starobní důchod stěžovatelky. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku směřující proti závěru krajského soudu, že nebyl dán žádný důvod, pro který by Česká správa sociálního zabezpečení byla povinna zpětně zohlednit pracovní neschopnost stěžovatelky od 11. 4. 1989. Ze spisové dokumentace se podává, že stěžovatelka byla v době od 1. 1. 1984 do 31. 7. 1989 zaměstnána u Vědeckovýzkumného uhelného ústavu v Ostravě, přičemž tato doba (včetně doby od 11. 4. 1989 do 31. 7. 1989) jí rovněž byla zhodnocena jako doba pojištění. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pracovní neschopnost je pro hodnocení dob pojištění sama o sobě bezvýznamná, a to tím spíše za situace, kdy nebyla uznána lékařem, nýbrž se jedná toliko o přesvědčení stěžovatelky, že její předcházející, téměř rok trvající pracovní neschopnost byla ke dni 10. 4. 1989 ukončena neoprávněně a měla trvat i nadále. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou povinnosti započítat dobu péče o převážně bezmocného manžela již od 1. 1. 1996, když shodně s napadeným rozsudkem krajského soudu vyšel z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě ze dne 21. 9. 2007, č. j. 2007/1729-OS, podle kterého byl její manžel převážně bezmocný až v době od 19. 4. 2002 do 31. 12. 2006. Pro účely zhodnocení doby péče o osobu převážně bezmocnou není přitom rozhodné, že byl stěžovatelce před 19. 4. 2002 Magistrátem města Havířova vyplácen příspěvek na péči o osobu blízkou, neboť se jednalo o zvláštní řízení vedené podle §80 odst. 1 písm. a) a navazujících ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v tehdy účinném znění (s účinností od 1. 1. 2007 v dané části nahrazen zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), přičemž dobu pobírání příspěvku nelze bez dalšího hodnotit jako dobu pojištění pro účely přiznání starobního důchodu. Pokud stěžovatelka uvádí, že tentýž soudce rozhodoval ve věcech stěžovatelky již v minulosti a je vůči ní podjatý, bylo na ní, aby námitku podjatosti uplatnila v rámci řízení před krajským soudem. V případě soudce Indráčka tak stěžovatelka učinila, přičemž Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 8. 2011, č. j. Nao 52/2011 - 16, rozhodl, že soudce Krajského soudu v Ostravě JUDr. Petr Indráček není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poukázal na §8 odst. 1 věta třetí s. ř. s., podle níž "důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech." Porušení zákona tedy nelze bez dalšího spatřovat v tom, že v řízení před krajským soudem rozhodoval soudce, který ve věcech stěžovatelky rozhodoval již v minulosti.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v řízení před správními soudy nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, když jí navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností buď nebyly provedeny vůbec, nebo nebyly správně vyhodnoceny, Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se zejména o otázku tzv. opomenutých důkazů, kdy se jedná jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se Krajský soud v Ostravě nedopustil v nyní projednávané věci stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť zdůvodnil, z jakých důvodů nebyl stěžovatelkou navržený důkaz ohledně přezkoumání stupně bezmocnosti jejího manžela proveden a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Ve smyslu §77 odst. 2 s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak, provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Ústavnímu soudu přitom zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
K samotnému znaleckému posouzení zdravotního stavu, který stěžovatelka napadá, je třeba uvést, že je-li přiznání důchodu podmíněno zdravotním stavem žadatele, je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posudku. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů zjišťuje v případě pochybností pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) v souladu s ustanovením §4 odst. 2 citovaného zákona, příslušná posudková komise. Posudky posudkových komisí MPSV přitom soud hodnotí v soudním řízení jako každý jiný důkaz v rámci volného hodnocení důkazů, pokud z nich soud dostatečně zjistí skutkový stav věci, lze pouze na nich založit rozhodnutí. Ústavní soud se přitom ve své judikatuře již vícekrát zabýval v souvislosti s otázkou ústavnosti §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, námitkou, že sama posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, tedy orgánu, řídícího Českou správu sociálního zabezpečení jakožto jednu ze stran soudního sporu. V nálezu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95 (dostupném stejně jako ostatní citované nálezy a usnesení na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud protiústavnost citovaného ustanovení nedovodil, a to s ohledem na tehdy platná ustanovení §250q o.s.ř. i §246c o.s.ř., která umožňují aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení komisí upravené v §3 vyhl. č. 182/1991 Sb. Výše uvedené lze vztáhnout i přes změnu právní úpravy v oblasti správního soudnictví na nyní projednávanou věc. K výše uvedenému i dalším námitkám stěžovatelky týkajícím se posuzování jejího zdravotního stavu je třeba dodat, že otázka dřívější pracovní neschopnosti stěžovatelky ani přiznání invalidního důchodu není předmětem řízení v nyní projednávané věci, kdy stěžovatelka namítala správní žalobou nesprávný výpočet starobního důchodu, neboť nesouhlasila se zápočtem doby pojištění, doby péče o blízkou osobu a doby, kdy čerpala mateřskou dovolenou. V řízení proto nebyly žádné důkazy ohledně zdravotního stavu stěžovatelky prováděny a soud vycházel z listinných důkazů - dávkového spisu stěžovatelky, jejího osobního listu důchodového pojištění a spisu Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné sp. zn. DP/Y-199/2007.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany obecných soudů byl porušen článek 30 odst. 1 Listiny, podle kterého občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele s tím, že podrobnosti tohoto práva stanoví zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny). Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se lze práv uvedených mimo jiné i v čl. 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonem, který provádí právo na přiměřené hmotné zabezpečení při dlouhodobé nezpůsobilosti k práci, je zákon o důchodovém pojištění, v jehož intencích bylo o starobním důchodu stěžovatelky rozhodováno. Stěžovatelka přitom neuvedla žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů veřejné moci v její věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu krajského soudu je naopak patrné, že správní soudy postup správních orgánů důkladně přezkoumaly, a to zcela v souladu s čl. 30 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Ohledně námitky podjatosti soudců, kteří rozhodovali v předchozích kauzách stěžovatelky, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na závěry Nejvyššího správního soudu v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, s nimiž se Ústavní zcela ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu