ECLI:CZ:US:2014:1.US.3779.13.1
sp. zn. I. ÚS 3779/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2013 č. j. 3 Tdo 657/2013 - 24, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2012 č. j. 6 To 385/2012 - 871 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. dubna 2012 sp. zn. 18 T 177/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že byl napadenými rozhodnutími uznán vinným skutkem, který byl kvalifikován jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby a zločin přijetí úplatku, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců podmíněně na dobu tří a půl roku a trest zákazu činnosti výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech s rozhodovací pravomocí na dobu čtyř let. Stěžovatel vyjádřil především výhrady ke skutkovým zjištěním obecných soudů. Poškozený a jeho právní zástupce měli od počátku možnost být informováni o průběhu trestního řízení a do tohoto průběhu vstupovat. Stěžovatel poukazuje i na to, že mohlo jít o policejní provokaci. Stěžovatel připouští, že peníze od poškozeného vzal, nicméně bylo to za opatření vzorů smluv, nikoli jako úplatek. Stěžovatel závěrem vyjádřil přesvědčení, že by postačovalo jeho potrestání v rámci kázeňského přestupku.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Veškeré námitky, které stěžovatel vznesl před Ústavním soudem, a jimiž polemizuje se závěry obecných soudů, však stěžovatel již uplatnil v předchozích soudních řízeních a Ústavní soud je názoru, že se s nimi příslušné soudy náležitě vypořádaly.
6. V této věci obecné soudy tedy dostály svým povinnostem a proto pouhá skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013).
7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu