ECLI:CZ:US:2014:1.US.3827.13.1
sp. zn. I. ÚS 3827/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele H. A., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. října 2013 č. j. 3 Tdo 888/2013 - 23, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. 50 To 116/2013 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. 7 T 120/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a narušení rovnosti procesních stran v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřoval v tom, že byl uznán vinným skutkem, který byl kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví a přečin výtržnictví. Stěžovatel namítá, že skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví subsumuje i pojem výtržnosti spáchané tím, že pachatel napadl jiného. Proto nebylo podle stěžovatele možné použít úhrnný trest. Použitím obou právních kvalifikací bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces a vyloučení souběhu obou trestných činů z důvodu faktické konzumpce. Jeho jednání pak nebylo jednáním promyšleným, ale neuváženým. Rozsah zdravotního poškození u poškozeného nebyl dostatečně doložen. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že uložený trest nebyl trestem spravedlivým, ale nepřiměřeně přísným (byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků).
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Veškeré námitky, které stěžovatel vznesl před Ústavním soudem, a jimiž polemizuje se závěry krajského a okresního soudu, tedy námitku vyloučení souběhu obou trestných činů z důvodu faktické konzumpce i námitku příliš přísného trestu, však stěžovatel již uplatnil v předchozích soudních řízeních a Ústavní soud je názoru, že se s nimi příslušné soudy náležitě vypořádaly. Zejména pak odkazuje na rozsáhlé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které přesvědčivě a dostatečně vypořádává veškeré námitky stěžovatele.
6. V této věci obecné soudy tedy dostály svým povinnostem a proto pouhá skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013).
7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu