ECLI:CZ:US:2014:1.US.3855.13.1
sp. zn. I. ÚS 3855/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alana Olšáka, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. 47 Co 142/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 5 C 265/2008 uložil žalovanému (nyní stěžovateli), aby zaplatil žalobci částku ve výši 98 626,50 Kč s příslušenstvím. Soud dospěl ke zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření smluv o dílo, které za žalovaného uzavíral s žalobcem Jiří Olšák (bratr žalovaného). K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ohledně částky 48 776,50 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Krajský soud dospěl ke zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným jako podnikateli při jejich podnikatelské činnosti byly uzavřeny kupní smlouvy. Žalovaný, zastoupený bratrem Jiřím Olšákem, objednal u žalobce dodání truhlářských výrobků, žalovaný zboží převzal a nezaplatil. (celkem 48 776,50 Kč s přísl.). Ve zbytku krajský soud žalobu zamítl z důvodu neunesení břemene tvrzení ze strany žalobce.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v dané věci došlo v jeho neprospěch ke zcela zásadnímu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, který spatřuje zejména v nedostatečném vypořádání se s věrohodností stěžejního a jediného svědka, a to bratra stěžovatele, když na první pohled je dána jeho zjevná zaujatost k souzené věci, dále pro nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku a pro nedostatečné zjištění skutkového stavu věci.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces, v jehož rámci mohl pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.
9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, na základě jakých skutkových zjištění soud rozhodoval a jeho právní závěry nejsou s těmito zjištěními v extrémním rozporu. Lze dokonce konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany soudu a neuvádí nic, co by jeho věc posunulo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu