ECLI:CZ:US:2014:1.US.3859.13.1
sp. zn. I. ÚS 3859/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 10. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Řičici, advokáta, se sídlem Voráčovská 14, Praha, zastoupeného JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou, se sídlem Voráčovská 14, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta 500 Kč za nesplnění součinnosti spočívající mimo jiné ve sdělení údajů o probíhajících nebo již skončených soudních, správních či jiných řízeních, ve kterých klient stěžovatele jakožto povinný v exekučním řízení vystupoval, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., jako účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a usnesením Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a usnesení Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včasnou ústavní stížností, jež po formální stránce naplňuje předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecného soudu a soudního exekutora. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 bylo potvrzeno usnesení Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku (dále také "soudní exekutor"), ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65.
2. V ústavní stížnosti je popsán rozhodný průběh exekučního řízení, v němž stěžovatel vystupuje v pozici právního zástupce povinného.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že výzvou ze dne 25. 1. 2013 byl soudním exekutorem požádán o poskytnutí součinnosti spočívající mimo jiné ve sdělení údajů o probíhajících nebo již skončených soudních, správních či jiných řízeních, ve kterých klient stěžovatele jakožto povinný v exekučním řízení vystupoval, a jejich výsledku. Soudní exekutor v rámci této výzvy požadoval toliko informace o řízeních ve věcech peněžitého plnění nebo jiných majetkových hodnot. Stěžovatel v reakci na zaslanou výzvu uvedl, že jej zavazuje povinnost mlčenlivosti ve smyslu §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o advokacii"), a předmětné výzvě k poskytnutí součinnosti tudíž nevyhověl. Dne 28. 5. 2013 pak soudní exekutor stěžovatele opětovně vyzval ke sdělení téhož, kdy poskytnutí předmětné součinnosti doplnil o výzvu k vyjádření, zda někdy stěžovatel podával přihlášky pohledávek klienta do insolvenčního řízení, popř. do jakého, a zda stěžovatel uzavíral jménem svého klienta splátkové kalendáře s jeho dlužníky. V případě, že by stěžovatel takové splátkové kalendáře uzavíral, požadoval soudní exekutor zaslání těchto listin, včetně sdělení aktuální výše pohledávek klienta za dlužníky, již doposud svůj dluh nesplnili v plné výši. Tuto žádost k poskytnutí součinnosti pak soudní exekutor odůvodnil tím, že procesní zastupování klienta stěžovatele v nalézacích řízeních je správou majetku, neboť pohledávka je považována za majetkovou hodnotou a veškeré úkony směřující k zamezení promlčení by se daly za zachování majetku považovat.
4. S tímto právním názorem soudního exekutora se však stěžovatel neztotožnil a argumentačně podpořen stanoviskem České advokátní komory opětovně odmítl soudnímu exekutorovi součinnost poskytnout. V důsledku toho pak byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž usnesení soudního exekutora stěžovateli ukládá, nechť zaplatí Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku částku ve výši 500 Kč představující pořádkovou pokutu za nesplnění žádané součinnosti, uloženou v souladu s §53 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále též jen "e. ř."). Napadeným usnesením odvolacího soudu pak bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno.
5. Vzhledem ke skutečnosti, že přijetím napadených rozhodnutí došlo k porušení principu legality a práva na spravedlivý proces obsažených v čl. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
6. Za účelem posouzení důvodnosti podané stížnosti byli účastníci vyzváni k podání vyjádření.
7. Krajským soudem v Ostravě bylo sděleno, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nelze činnost stěžovatele spočívající zejména v podávání návrhů na vydání elektronických platebních rozkazů spojených s povinností hradit soudní poplatky, jež byly plněny buď v kolcích, nebo příkazem na účet soudu z účtu tuzemské banky, nazvat jinak než správou majetku povinného. Závěrem vyjádření odvolací soud uvádí, že zásadně nesouhlasí s tím, že by se v dané věci mělo jednat o demonstrativní potrestání stěžovatele, naopak vyslovuje své očekávání nad podáním ústavní stížnosti a vyřešením otázky, zda lze činnost stěžovatele pod pojem správy majetku zahrnout.
8. Soudní exekutor v první řadě uvedl, že po rozsáhlé lustraci majetku povinného bylo zjištěno, že povinný nemá zřízen na území České republiky žádný bankovní účet, což mu nebrání přijímat platby od svých mnohých dlužníků a zároveň platby poukazovat (např. za účelem hrazení soudních poplatků) prostřednictvím stěžovatele. Z toho důvodu má soudní exekutor za to, že stěžovatel vystupuje v jednoznačném postavení osoby spravující majetek svého klienta. Pro případ, že by nebylo možno klasifikovat činnost stěžovatele jako správu majetku, soudní exekutor poukázal na nutnost extenzivního výkladu §33 e. ř., jenž by prolomil povinnost mlčenlivosti stěžovatele. V tomto směru je upozorněno na specialitu exekučního řádu vzhledem k zákonu o advokacii a dále je vyzdvihnut účel exekučního řízení, jímž je mimo jiné právě efektivita exekučního vymáhání. Soudní exekutor také upozorňuje na možnou přiměřenou aplikaci §128 o. s. ř., ve spojení s §52 odst. 1 e. ř., dle něhož je každý povinen na dotaz soudu bezplatně sdělit skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, opřenou o nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 543/11 (N 89/61 SbNU 377), z něhož dle tvrzení soudního exekutora nutnost extenzivního výkladu plyne. Dále pak soudní exekutor konstatoval, že s ohledem na princip proporcionality se mu jeví jako přiměřené prolomení povinnosti mlčenlivosti stěžovatele, neboť dle jeho mínění lze jedině tak dosáhnout sledovaného cíle získáním informací potřebných pro provedení exekuce. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že jen před Okresními soudy ve Frýdku-Místku a Karviné se povinná společnost účastní více než 350 sporů, jen soudním exekutorem JUDr. Alešem Bayerem je ve prospěch povinné vedeno 26 exekučních řízení, a to jen v případech, kdy povinná disponuje nemovitým majetkem zapsaným v katastru nemovitostí. Dále bylo poukázáno na insolvenční řízení, v nichž má povinná postavení přihlášeného věřitele. Soudní exekutor v rámci svého vyjádření neváhal upozornit na promyšlený způsob obchodování s promlčenými pohledávkami mezi povinnou a dalšími společnostmi. Z uvedeného plyne, že účelem existence povinné společnosti je právě soudní vymáhání promlčených pohledávek, kdy pravomocně přiznané tituly jsou dále postupovány na další společnost, a povinné tak na vrub zůstávají jen nároky protistran na uhrazení soudních nákladů v případě, že protistrana promlčení namítne. V důsledku toho nemá povinná jiný majetek než pravomocně přiznané promlčené pohledávky před jejich postoupením spřízněné společnosti. S ohledem na uvedené činí soudní exekutor závěr, že prolomení mlčenlivosti stěžovatele je v tomto případě zjevně proporčním k dosažení smyslu a účelu exekučního řízení. Závěrem soudní exekutor poukazuje na skutečnost, že v civilním řízení není možno na právo mlčenlivosti nahlížet tak, jak je tomu v trestním právu, tedy ve smyslu zásady zákazu sebeobviňování. Na důkaz toho soudní exekutor uvádí povinnost obsaženou v §260a o. s. ř. a na některá ustanovení německého právního řádu. Vzhledem k nedostatečné intenzitě případného zásahu do základních práv a svobod navrhuje soudní exekutor zamítnutí ústavní stížnosti.
9. Ke shora specifikovaným vyjádřením podal stěžovatel repliku, v níž uvedl, že v intencích své stížnosti v žádném případě nerozporoval protiústavnost §33 e. ř. jako takového, ale právě extenzivní výklad účastníků, dle něhož je správou majetku už třeba jen podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Nutnost stěžovatelem upřednostňovaného striktního výkladu uvedeného ustanovení spatřuje v potřebě zachování práv klienta, který musí vždy s jistotou vědět, za jakých podmínek mohou být jeho osobní informace poskytnuty třetím osobám. Stěžovatel namítá, že široký výklad by naopak popíral samotný princip daného ustanovení. Stejně tak je v replice poukázáno na riziko vzniku prostoru pro individuální posouzení obsahu pojmu správy majetku, kdy v důsledku propracované argumentace a trvání na širokém výkladu daného ustanovení by povinnost mlčenlivosti nezavazovala nikoho. Stěžovatel se taktéž neztotožňuje s výkladem ustanovení §128 o. s. ř., jež dle jeho mínění nelze pojímat zcela absolutně; tento svůj názor stěžovatel opírá o komentářovou literaturu.
III.
10. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými usneseními a vyžádaným spisem soudního exekutora Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Ve vztahu k projednávané věci je nutno zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173) soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, zejména pak nezávislost a nestrannost, a základní principy řízení. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a tento předpis v souladu se základními principy řádně interpretoval.
13. Tato poslední povinnost soudu však v předchozím řízení nebyla respektována.
14. Podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení otázky, zda je soudní exekutor oprávněn v rámci povinné součinnosti třetích osob zakotvené v §33 odst. 4 e. ř. požadovat od stěžovatele v postavení advokáta sdělení informace týkající se běžné advokátní činnosti vykonávané ve vztahu k povinnému coby klientu stěžovatele, demonstrativně spočívající ve sdělení údajů o probíhajících nebo již skončených soudních, správních či jiných řízeních, ve kterých klient stěžovatele vystupoval, o podávání přihlášek do insolvenčního řízení a uzavírání splátkových kalendářů s jeho dlužníky. Obecně lze tuto otázku postavit tak, zda je možno běžnou procesní činnost advokáta považovat za správu majetku klienta, a zda je tedy extenzivní výklad §33 odst. 4 e. ř. na úkor prolomení povinnosti mlčenlivosti advokáta stanovené v §21 zákona o advokacii v tomto směru přípustný.
15. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012 č. j. 6 Ads 30/2012-47 povinnost mlčenlivosti advokáta je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci. K prolomení povinnosti mlčenlivosti by mělo docházet pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. V tomto směru je nutno připomenout nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 889/10 (N 237/59 SbNU 405), dle něhož povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se o výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. Ve smyslu uvedeného lze tedy uzavřít, že povinnost mlčenlivosti advokáta představuje ryzí a esenciální předpoklad výkonu advokacie, jež je založena mj. na principu důvěry mezi klientem a advokátem.
16. Je nicméně nade vši pochybnost, že pojetí této povinnosti je v českém právním řádu vnímáno nikoli jako povinnost absolutní, nýbrž relativní. Tedy této povinnosti může být advokát jak zproštěn samotným klientem, tak může být v některých případech výjimečně prolomena zákonem. Právě jedním takovým případem je ustanovení §33 odst. 4 exekučního řádu, podle něhož: "Banky, pobočky zahraničních bank, spořitelní a úvěrní družstva, instituce elektronických peněz, zahraniční instituce elektronických peněz, vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, zahraniční platební instituce a poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu (dále jen ,peněžní ústav'), pojišťovny, investiční společnosti a investiční fondy, obchodníci s cennými papíry, penzijní společnosti, penzijní fondy podle zvláštního právního předpisu, Fond pojištění vkladů (dále jen ,finanční instituce'), notáři, advokáti, fyzické a právnické osoby jsou povinni sdělit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje o číslech účtů povinného nebo jeho jiných jedinečných identifikátorech, jakož i o jejich stavu a změnách a údaje o majetku, věcech, listinách či zaknihovaných cenných papírech povinného jimi spravovaných či u nich pro povinného či povinným uschovaných." Ve smyslu komentářové literatury není sporná aplikace tohoto zákonného ustanovení v případech finančních institucí, notářů a jiných právnických či fyzických osob. Problematicky se však jeví právě povinnost advokátů k součinnosti, neboť je jí prolomena zásada advokátní mlčenlivosti, která je respektována dokonce i orgány činnými v trestním řízení. V předmětném komentáři je dokonce učiněn závěr, že de lege ferenda bude třeba buď tuto povinnost advokáta informaci exekutorovi poskytnout i přes povinnost mlčenlivosti explicitně zákonně upravit, nebo bude zapotřebí přímo tuto povinnost advokáta zakotvenou v §33 odst. 4 e. ř. zrušit, a to již s ohledem na skutečnost, že advokáti nevedou evidenci majetku či osob [Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005]. Rozhodně však nelze přisvědčit názoru soudního exekutora (v uvedeném vyjádření) týkajícího se speciality §33 e. ř. k §21 a násl. zákona o advokacii.
17. Soudní exekutor a obecný soud v napadených rozhodnutích vyjádřili názor, že procesní zastupování klienta stěžovatele v řízeních před soudy je správou majetku, když pohledávky jsou za majetkovou hodnotou, a stěžovatele tedy stíhá povinnost podat soudnímu exekutorovi požadované informace. S tímto uvedeným závěrem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. V konečném důsledku by totiž byl advokát v případě účasti klienta coby povinného v exekučním řízení na výzvu soudního exekutora povinen sdělit veškeré informace související se zastupováním klienta v naprosto odlišných, třeba i zcela nesouvisejících řízeních nalézacích, exekučních, insolvenčních aj. A contrario, vyřčení souhlasu s uvedeným závěrem by do budoucna naprosto popřelo smysl existence povinnosti advokáta k mlčenlivosti, neboť v případě účastenství klienta v exekučním řízení na straně povinné by tato povinnost zcela neexistovala a soudní exekutor by mohl požadovat podání také informací pro samotné efektivní vymožení exekvované povinnosti nerozhodných.
18. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na ustanovení §94 odst. 1 věty první e. ř., v jehož smyslu mohou oprávněné orgány a osoby nahlížet do spisů, které nejsou uloženy v archivu exekutora, a pořizovat si z nich výpisy; oprávněné osoby tak mohou činit výlučně v kanceláři exekutora pod jeho dohledem nebo pod dohledem jím pověřeného zaměstnance. Dle §95 odst. 1 e. ř. jsou oprávněnými orgány v rozsahu své působnosti ministerstvo, Komora, orgány činné v trestním řízení, soudy, státní zastupitelství, finanční úřady a katastrální úřady. Ve smyslu odstavce 2 téhož ustanovení jsou pak oprávněnými osobami účastníci exekučního řízení, jejich právní nástupci, zástupci těchto osob a znalec, pokud ho příslušný orgán uvedený v odstavci 1 za znalce ustanovil a uložil mu povinnost nahlédnout do spisu. Konečně podle §94 odst. 3 e. ř. každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, exekutor na žádost povolí, aby nahlédl do exekučního spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen. Pokud by tedy závěr o ekvivalenci správy majetku a prostého procesního právního zastupování byl shledán jako správný, staly by se informace, jež jsou až na velmi vzácné a zákonem předpokládané výjimky široké veřejnosti a třeba i jiným "oprávněným orgánům" zcela utajeny, relativně jednoduše dostupnými, čímž by byl smysl a účel povinnosti mlčenlivosti ve smyslu §21 zákona o advokacii logicky popřen a stal by se toliko zákonnou proklamací, jež by byla v intencích exekučního řízení zcela bez významu.
19. Nadto je taktéž nutno poukázat na značně komplikované posouzení přiměřenosti požadované informace vůči výši vymáhané pohledávky. Ústavnímu soudu se jeví jako naprosto neproporcionální zásah do důvěrného vztahu stěžovatele a jeho klienta požadování sdělení veškerých údajů o probíhajících nebo již skončených soudních, správních či jiných řízeních, ve kterých klient stěžovatele jakožto povinný v exekučním řízení vystupoval, a jejich výsledku, a to za situace, kdy sám soudní exekutor předpokládá, že takových řízení bude cca 16 000 v rámci celé České republiky, přičemž výše vymáhané pohledávky činí 13 000 Kč.
20. Nelze ani opominout otázku právní jistoty a legitimního očekávání klienta stěžovatele, že předmětné informace podléhající mlčenlivosti budou touto povinností skutečně chráněny. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417)]. Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jež má ústavněprávní dimenzi, má pak reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, v daném případě v zákoně o advokacii. Legitimní očekávání tedy nepůsobí bezprostředně mezi stěžovatelem a jeho klientem (tedy mezi subjekty soukromého práva), nýbrž je to ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu stěžovatele coby právního zástupce klienta vůči státní moci, tj. soudu, resp. soudnímu exekutorovi, jež zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání, a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva. Pokud soudy či soudní exekutor selžou v plnění této povinnosti, lze konstatovat zásah do základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19)].
21. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že prosté procesní zastupování v řízeních před soudy spočívající např. v hrazení soudních poplatků z účtu právního zástupce a podávání návrhů na zahájení řízení nelze považovat za správu majetku dle §33 odst. 4 e. ř. Opačný závěr by vedl k naprosto absurdním a pro současné chápání pojetí povinnosti mlčenlivosti advokáta devastujícím důsledkům. Důvěrný vztah klienta a jeho advokáta by tak byl narušen kontinuální nejistotou klienta ohledně toho, zda eventuálně v budoucnu nebudou veškeré klíčové informace týkající se jeho majetkových sporů poskytnuty třetím osobám, a to třeba i na základě šikanózně podaného exekučního návrhu. V tomto směru je nutno upozornit právě na tu skutečnost, že povinnost mlčenlivosti je zakotvena zejména a především za účelem ochrany klienta.
22. Soudní exekutor ve svém vyjádření poukázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 543/11 (N 89/61 SbNU 377), z něhož dovodil nutnost extenzivního výkladu onoho ustanovení. Soudní exekutor konkrétně uvádí, že §128 o. s. ř. je nutno interpretovat ve shodě s ustanovením §34 odst. 1 e. ř., kdy dle tvrzení soudního exekutora tento názor Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005) byl právě jmenovaným nálezem Ústavního soudu potvrzen. Je však nutno poznamenat, že soudní exekutor nevzal zcela v potaz rozsah §128 o. s. ř., dle něhož: "Každý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Ustanovení §139 odst. 3 tím není dotčeno. Odmítnout soudu sdělit tyto skutečnosti může jen ten, kdo by tak mohl učinit jako svědek podle §126 odst. 1." Předmětem sdělení tu však nebudou ani ty skutečnosti, které by nepřípustným způsobem narušily soukromí fyzických osob nebo by v rozporu s §124 o. s. ř. měly prolomit povinnost mlčenlivosti, neboť povinnost mlčenlivosti osob zúčastněných na soudním řízení stanoví především zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů - §81, dále též zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů - §21, zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů - §6 odst. 2, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů - §56, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů - §14 odst. 5, §15 odst. 2, 3, §18 odst. 3. Nadto dle aktuálních právních názorů se §128 o. s. ř. nepoužije právě tehdy, pokud se sdělování skutečností řídí zvláštní úpravou, jako např. ustanovením §33 a násl. e. ř. (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 455). Tato argumentace soudního exekutora je tedy pro učiněný závěr Ústavního soudu o nutnosti restriktivního výkladu §33 odst. 4 e. ř. ve vztahu k advokátovi bez významu.
23. Co se týče soudním exekutorem provedeného testu proporcionality, ani tento nemá na rozhodnutí vliv. K testu proporcionality Ústavní soud uvádí v souladu s nálezem ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) následující. Při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva, resp. svobody lze stanovit tyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda, kdy první podmínkou je jejich vzájemné poměřování a druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích. Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). Sdělení informací podléhajících mlčenlivosti však samo o sobě nijak nenasvědčuje zdárnému dosažení účelu exekučního řízení. Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti spočívající v porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. V tomto směru lze uvést, že vedle prolomení povinnosti mlčenlivosti advokáta za účelem efektivního vymožení, a tedy zdárného dokončení exekučního řízení, jež směřuje přímo na advokáta jakožto dotazovaný subjekt, lze zvolit i jinou zákonem dovolenou cestu, a to právě zakotvenou v §260a o. s. ř. Ústavní soud podotýká, že vedle výslovného oprávnění soudu k předvolání povinného k prohlášení o majetku před samotným zahájením vykonávacího řízení, výkladová praxe nebrání tomu, aby téhož institutu využil i soudní exekutor po zahájení řízení exekučního. Je zřejmé, že možnost uplatnění §260a a násl. o. s. ř. je v rámci exekučního řízení spíše výjimečná, neboť podléhá kritériu účelnosti. Komentářová literatura však tuto účelnost dovozuje právě tehdy, když je třeba zjistit movitý a nemovitý majetek povinného, jež se přímo nenachází na území České republiky, včetně účtů u finančních institucí v zahraničí, což je právě tento případ (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013). Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. V posuzovaném případě jedním z nich je právo na soudní a jinou právní ochranu klienta, spočívající zejména v zachování mlčenlivosti ohledně poskytnutých informací, druhým je právo vlastnit majetek a jeho profilace ve snaze co nejefektivnějšího vymáhání. Lze konstatovat, že tato základní práva jsou v rovnocenném vztahu. Porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv (po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti) spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů. Empirickým argumentem je v posuzovaném případě narušení důvěrného principu mezi klientem a advokátem, jenž je mj. zajištěn existencí téměř bezvýhradné mlčenlivosti ohledně takto profesně získaných informací. Systémový argument znamená zvažování smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému základních práv a svobod (právo na soudní a jinou právní ochranu je v této souvislosti součástí obecné institucionální ochrany základních práv a svobod). Do kategorie kontextových argumentů lze v daném případě řadit možnost zneužití prolomení povinnosti mlčenlivosti v rámci exekučního řízení třetími osobami, jimž je umožněno nahlížet do exekučních spisů, celkové narušení důvěry v advokátský stav a ztrátu či minimálně významné narušení právní jistoty a legitimního očekávání. Hodnotový argument představuje zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot, jenž je v tomto případě tvořen pozitivem zachování mlčenlivosti oproti domnělé efektivnější vymahatelnosti exekvované povinnosti, jež však nemá přímý kauzální vztah k prolomení povinnosti mlčenlivosti. Součástí porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv je rovněž zvažování využití právních institutů minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich. Např. argument v neprospěch omezení jednoho základního práva možností zneužití této úpravy lze eliminovat minimalizováním tohoto negativního důsledku zakotvením dalších procesních podmínek rozhodování o něm (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Při posouzení možné minimalizace zásahu do základního práva klienta, kdy původně jím důvěrně podané informace advokátovi budou přístupny třetím osobám na základě prolomení mlčenlivosti, lze odkázat na již uvedenou možnost aplikace ustanovení §260a o. s. ř., a to i samotným soudním exekutorem.
24. Ústavní soud na tomto místě současně uvádí, že uvedenými závěry nijak nepopírá svá již vyřčená a literaturou podpořená stanoviska ohledně nutnosti zachování účelu exekučního řízení, jímž je rychlé a efektivní vymožení exekvované povinnosti. Ve světle shora uvedeného je však zcela zřejmé, že uvedený požadavek zachování účelu exekučního řízení musí ustoupit prioritnímu základnímu právu.
25. V posuzovaném případě lze uzavřít, že existence důvodů pro neumožnění extenzivního výkladu §33 odst. 4 o. s. ř. vzhledem k advokátovi je ve značné převaze oproti argumentům zastávajícím opačné stanovisko; je možno vyzdvihnout zejména argument empirický a kontextový.
26. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné přiblížit skutečný význam poskytování součinnosti třetích osob v exekučním řízení. Nucená realizace výrazné většiny vykonatelných exekučních titulů je spojena se zásahem do majetkové sféry povinného subjektu. Zjišťování informací o jeho majetku je značně komplikovaným procesem, který však nesmí ohrozit zájem oprávněného na co nejrychlejším uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Proto se exekuční řízení vyznačuje řadou institutů, které mají jak oprávněnému, tak zejména soudnímu exekutorovi pomoci při získávání informací o potenciálních zdrojích zpeněžení či přímého majetkového postižení. I z tohoto důvodu je soudnímu exekutorovi umožněno obracet se na celou řadu třetích osob, které mohou mít o majetku povinného nějaké informace. Je však důležité uvést, že daná povinnost součinnosti třetích osob může být uložena pouze ve vazbě na konkrétní exekuční řízení, za účelem co nejefektivnějšího vymožení vykonatelné pohledávky. Z toho vyplývá i požadavek na řádnou formulaci výzvy k poskytnutí součinnosti. Žádosti o sdělení jakýchkoliv informací o majetku povinného a jeho správě, které se konkrétní exekuce přímo nedotýkají, je nutno striktně odmítnout.
27. Soudní exekutor taktéž poukazuje na skutečnost, že v civilním řízení není možno na právo mlčenlivosti nahlížet tak, jak je tomu v trestním právu, tedy ve smyslu zásady zákazu sebeobviňování. Toto přirovnání považuje Ústavní soud za zcela nepřiléhavé na danou věc a nadto podotýká, že zásada zákazu sebeobviňování je založena na právu mlčenlivosti, resp. právu odepřít výpověď. Tyto dva instituty však nelze připodobňovat, neboť v případě trestního řízení se jedná o ústavně zakotvené právo, zatímco v řízení civilním je nutno hovořit nikoli o právu, ale o povinnosti mlčenlivosti dle §21 a násl. zákona o advokacii. Tento argument soudního exekutora je tedy také bez relevantního významu na toto rozhodnutí.
28. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že §33 odst. 4 e. ř. nelze vykládat v tom směru, že prosté právní zastoupení spočívající např. v hrazení soudních poplatků a činění podání v majetkových sporech představuje správu majetku, resp. po advokátu, v této věci stěžovateli, nelze požadovat souhrnné informace o veškerých majetkových sporech jeho klienta coby povinného v exekučním řízení. Z toho důvodu není možno stěžovatele sankcionovat za jeho zákonně souladný postup. Výklad provedený obecným soudem a soudním exekutorem představuje porušení práva na spravedlivý proces.
29. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v případech podnikání zahraničních subjektů, které na území České republiky nemají žádný majetek a ani z veřejných evidencí nelze zjistit žádné údaje o osobách jednajících jejich jménem, existují pouze velmi omezené možnosti zjišťování informací o jejich majetkových poměrech. Tento stav může vést až k takovým situacím, že případné vykonatelné nároky nebude po těchto subjektech možné fakticky vymoct. V této souvislosti proto Ústavní soud apeluje na příslušné orgány kontrolní, případně i legislativní, aby řádně prověřovaly a případně i postihovaly činnost těchto subjektů s důrazem na neplnění závazkových povinností vyplývajících z jejich podnikatelské činnosti.
IV.
30. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a usnesením Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
31. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a usnesení Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.