ECLI:CZ:US:2014:1.US.3867.13.1
sp. zn. I. ÚS 3867/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti Lenky Burdové, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013 sp. zn. 70 Nt 1827/2013 a proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 25. 9. 2013 č. j. KRPB-188886-31/TČ-2013-060281-ZL, za účasti Městského soudu v Brně a Policie České republiky jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí podanou ústavní stížností proti v záhlaví označeným usnesením orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Brně zamítl stěžovatelčinu stížnost, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností taktéž napadeného usnesení policejního orgánu, kterým jí byla uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč, protože se dne 25. 9. 2013 bez omluvy nedostavila k podání vysvětlení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se k podání vysvětlení nedostavila z důvodu náhlé zdravotní indispozice, která jí neumožnila se včas řádně omluvit. Nadto zdůrazňuje, že již na začátku měsíce září 2013 policejnímu orgánu sdělila skutečnost, že u společnosti BENSPIES, s. r. o., již nejsou za rok 2012 evidovány žádné nedoplatky, pročež ve smyslu ustanovení §242 trestního zákoníku zanikla případná trestní odpovědnost této společnosti za inkriminovaný trestný čin. Stěžovatelka se proto domnívá, že předmětná pořádková pokuta jí nemohla být zákonně udělena, neboť v rozhodnou dobu již neexistoval důvod výzvy k podání vysvětlení. S odkazem na nález (správně usnesení) sp. zn. II. ÚS 3947/11 se tedy stěžovatelka domnívá, že v dané věci nebyly naplněny podmínky stanovené ustanovením §66 trestního řádu, pročež bylo vytýkaným postupem orgánů činných v trestním řízení zasaženo její právo na spravedlivý proces.
4. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
6. Ustavení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
7. Imanentním předpokladem věcné projednatelnosti ústavní stížnosti je určitá míra intenzity (alespoň tvrzeného) zásahu do základních lidských práv či svobod. Jinými slovy, mělo-li by být v kontextu dané věci dosaženo ústavněprávního rozměru, musela by stěžovatelce uložená pořádková pokuta v její osobní sféře vyvolávat (přinejmenším tvrzenou) citelnou újmu.
8. V projednávané ústavní stížnosti se nadto stěžovatelka (tvrzeného) zásahu do ustanovení čl. 11 Listiny vůbec nedovolává; porušena měla být dle jeho mínění pouze ta ustanovení Listiny, jež garantují procesní práva účastníka trestního řízení.
9. Je přitom třeba zdůraznit, že zde neexistuje vztah příčinné souvislosti mezi konečným rozhodnutím v trestní věci (potenciálně věcně přezkoumatelným v rámci řízení o ústavní stížnosti) a posuzovanou ústavní stížností napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení v tom smyslu, že by prizmatem stěžovatelkou odkazovaného ustanovení Listiny byla ústavní stížností napadenými usneseními stěžovatelce způsobena nereparovatelná újma, jejíž případná indikace by nutila Ústavní soud k meritornímu projednání dané ústavní stížnosti.
1. V této souvislosti Ústavní soud ještě poznamenává, že z hlediska systému soudní ochrany základních práv a svobod není možno klást na jeho bedra povinnost k paušální nápravě všech v řízení se vyskytnuvších vad, a to i za předpokladu, že by se s vytýkaným postupem orgánů veřejné moci nutně neztotožňoval (či jej dokonce považoval za vadný); pokud totiž není naplněna podmínka naznačená v bodě 7, není možno dosáhnout ústavněprávní roviny problému, pročež nemůže být podání směřované k Ústavnímu soudu věcně projednáno.
2. Pro úplnost je namístě ještě uvést, že Ústavní soud musel brát v projednávané věci rovněž v potaz, že předmětná stížnost, kterou městský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, neobsahovala stěžejní námitku artikulovanou v projednávaném podání, tedy tvrzení, že v době uložení pořádkové pokuty již zanikla případná trestnost stíhané trestné činnosti. Tuto námitku proto musel Ústavní soud považovat v řízení o ústavní stížnosti za nepřípustnou.
3. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelčin návrh postupem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
4. Sluší se současně uvést, že se v dané věci nabízel i silnější odmítací důvod zakotvený v ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud nicméně vzhledem k charakteru projednávané věci k rigoróznímu uplatňovaných formálních kritérií účastenství pro tentokrát nepřistoupil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu