ECLI:CZ:US:2014:1.US.3921.12.1
sp. zn. I. ÚS 3921/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Pešky, zastoupeného JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2012, č. j. 20 Co 189/2009-79, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 2. 8. 2012, č. j. 20 Co 189/2009-79, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu I. stupně a ve výroku II. rozhodl, že stěžovatel je povinen České advokátní komoře coby žalované zaplatit náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 24 700 Kč. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že vázán právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, č. j. 32 Cdo 583/2010-58 (dále též "rozsudek Nejvyššího soudu"), dovodil, že stěžovatel jako absolvent Policejní akademie České republiky v oboru policejní management a kriminalistika nesplňuje podmínku vysokoškolského vzdělání v oblasti práva tak, jak má na mysli §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/96 Sb., o advokacii, a nesplňuje proto podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů.
Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým mělo dojít k ústavně nekonformnímu a nesprávnému výkladu ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, ve znění zákona č. 205/2005 Sb. (dále jen "zákon o advokacii), a v důsledku toho k porušení práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, práva na rovnost před zákonem a zákazu diskriminace ve smyslu čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny. Stěžovatel namítá, že si na základě svého práva na vzdělání vybral studium na Policejní akademii ČR - obor bezpečnostně právní studia. Toto studium přitom mělo stěžovateli zaručit realizaci jeho práva na svobodnou volbu povolání. Vzhledem k tomu, že studium oboru bezpečnostně právní studia v magisterském programu mělo dle stěžovatele naplňovat podmínku §37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, rozhodl se své právo na svobodnou volbu povolání realizovat budoucím výkonem advokacie. To mu však nebylo ze strany České advokátní komory umožněno, čímž se cítí ve srovnání s absolventy čtyř právnických fakult diskriminován. Přičemž ochrana mu nebyla poskytnuta ani u obecných soudů. Stěžovatel se dále vypořádává s rozsudkem Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele se v dané věci neuplatní nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1995, Pl. ÚS 7/95 (N 48/4 SbNU 31), neboť ten se vztahoval na otázku zápisu absolventa Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti do seznamu advokátů, přičemž srovnání této školy se současnou Policejní akademií ČR je nepatřičné. Stěžovatel dále rozebírá dotčené ustanovení zákona o advokacii z hlediska gramatického výkladu a geneze, kterou toto ustanovení prošlo, a dospívá k závěru, že v rozhodné době, kdy požádal o zápis do seznamu advokátních koncipientů, je nutno uvedené ustanovení vykládat tak, že i absolvent Policejní akademie splňuje podmínku získání vysokoškolského vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení namítaných práv, a aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzený zásah do práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost jakožto jednoho ze základních hospodářských práv jednotlivce. Toto právo však není absolutní a může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezeno jednak podmínkami výkonu určité hospodářské činnosti nebo omezeními v pravém slova smyslu, pokud jsou takto stanovena zákonem [nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227)].
V citovaném nálezu dále Ústavní soud konstatoval, že z podstaty tohoto práva jakožto práva hospodářského nelze bez dalšího dovodit závěr, že vytváří autonomní prostor jednotlivce, v němž je jednotlivec oprávněn činit vše, co mu zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 3 Listiny), přičemž veřejná moc smí do tohoto prostoru zasahovat toliko za zákonem stanovených podmínek (čl. 26 odst. 2 Listiny). Povaha tohoto práva je ambivalentní v tom, že nevytváří pouze status negativus, tedy prostor autonomie jednotlivce, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat, nýbrž je to do jisté míry i veřejná moc, která pozitivně formuje a stanoví podmínky pro výkon povolání a hospodářských činností, a vytváří tak vlastně samotné předpoklady výkonu takových činností (status positivus). Taková podstata práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny musí nutně vést k diferenciaci hospodářských činností podle různého stupně ingerence, resp. spoluúčasti veřejného prvku dokonce na samotném konstituování takové hospodářské činnosti. Stanovení podmínek a omezení výkonu určitého povolání a určitých hospodářských činností uskutečňuje veřejná moc ve veřejném zájmu, jímž je především zájem na kvalitě výkonu takových činností. Jedním z předpokladů kvalitní realizace činnosti je například i adekvátní stupeň dosaženého vzdělání či příslušná délka praxe v daném oboru činnosti.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 266/09 (U 6/52 SbNU 797), uvedl, že pro omezení práva na svobodnou volbu povolání je nutno naplnit dva základní předpoklady. Podle ustanovení čl. 41 Listiny je možné dovolávat se práva podle čl. 26 Listiny pouze v mezích prováděcích zákonů, což zároveň znamená, že i každé omezení musí být upraveno zákonem. Druhým předpokladem je, že každé omezení či podmínka výkonu práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny musí respektovat ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
U druhého předpokladu je však nutno si uvědomit, že právo na svobodnou volbu povolání, jak vyplývá již z jeho zařazení do režimu čl. 41 Listiny, není "klasickým" základním právem, jehož omezení by muselo úspěšně projít testem proporcionality. Zákonodárci je zde - samozřejmě za podmínky, že bude respektovat podstatu a smysl tohoto práva - otevřen poměrně široký manévrovací prostor. Je navíc třeba připomenout, že právo na svobodnou volbu povolání nelze aplikovat bez současného posouzení míry účasti veřejného zájmu a veřejné moci na podmínkách existence takového povolání. Jinak je třeba posuzovat přístup a výkon podnikatelské činnosti, jinak je třeba nahlížet na výkon odborných činností pro účely veřejné správy, jimiž je de facto vykonávána kontrola podnikatelské činnosti v určitém oboru či odvětví. Aby byla šetřena podstata a smysl práva na svobodnou volbu povolání, nesmí jít o podmínku zcela excesivní či iracionální. Navíc, jak vyplývá z čl. 1 a 3 Listiny, nesmí jít o podmínku diskriminační (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 266/09 (U 6/52 SbNU 797).
Podmínka dosaženého vysokoškolského vzdělání v oblasti (dnes v oboru) práva je stanovena zákonem, což stěžovatel nikterak nerozporuje. Předmětem sporu však je, jakým způsobem je nutno předmětnou podmínku vykládat a zdali je naplněna i u absolventů Policejní akademie ČR v oboru bezpečnostně právní studia.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2012, č. j. 32 Cdo 583/2010-58, dotčené ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, prostřednictvím teleologického výkladu tak, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je, aby uchazeč o zápis do seznamu advokátních koncipientů měl právnické vzdělání získané studiem na vysoké škole zaměřené na studium v oborech práva a poskytující úplné právnické vzdělání. Podle názoru Ústavního soudu uvedená interpretace směřuje k naplnění legitimního cíle, tj. vykonávání advokacie vysoce kvalifikovanými osobami, které zajistí profesionální poskytování právních služeb. Stát jakož i Česká advokátní komora mají právo, ale zároveň povinnost dbát toho, aby advokacie byla vykonávána kompetentními osobami. Z uvedeného lze tedy dovodit, že v daném případě se Nejvyšší soud nedopustil extrémního výkladu jednoduchého práva, který by vybočil z mezí ústavnosti, ale naopak Ústavní soud hodnotí takový výklad jako ústavně konformní. Zároveň se nejedná o omezení práva na svobodnou volbu povolání, které by nerespektovalo ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.
Zůstává tedy zodpovědět otázku, zdali absolventi Policejní akademie ČR v oboru bezpečnostně právní studia podmínku úplného právnického vzdělání splňují či nikoliv. Nejvyšší soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel"v průběhu studia vykonal zkoušku ze správního a policejního práva, z obchodního, občanského, ústavního, trestního, sociálního a evropského práva. Tyto obory práva, z nichž žalobce [nyní stěžovatel] měl složit zkoušku, však nejsou hlavním ani jediným předmětem studia na Policejní akademii. Policejní akademie není vysokou školou zaměřenou na studium práva a výchovu právníků ve všech oborech práva a v celém rozsahu každého právního oboru, ale jde o vysokou školu zaměřenou na vzdělání v jiných profesích, a to pro potřeby policejních složek, poskytující i vzdělání v některých právních oborech s obsahem a v rozsahu odpovídajícím zaměření školy. Je-li žalobce absolventem studijního oboru "policejní management a kriminalistika", pak účelem jeho studia na Policejní akademii nebylo vzdělat se pro profesi právníka, ale kriminalisty nebo řídícího policejního pracovníka. Právní obory na Policejní akademii nejsou hlavní náplní studia, obsah a rozsah výuky nemůže být rovnocenný s obsahem a rozsahem jednotlivých právních oborů na vysoké škole specializované na výuku práva, na níž je studium práva hlavním, tedy stěžejním studijním oborem. Žalobce tak nemá vzdělání v oblasti práva v úplném rozsahu poskytovaném na vysoké škole zaměřené na univerzální vzdělání ve všech odvětvích práva."
Z uvedené citace jasně a přehledně vyplývají hlavní teze rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud sice připustil, že stěžovatel absolvoval řadu odborných zkoušek z oblasti práva, ale k tomu zároveň dodal, že obsah a rozsah studia se nedá srovnat se studiem na právnických fakultách veřejných vysokých škol. Uvedené vzdělání navíc nesměřuje ke vzdělání právníka, ale kriminalisty. Nutno podotknout, že učiněný výklad vychází z dřívějšího nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1995, Pl. ÚS 7/95 (N 48/4 SbNU 31), který zůstává stále aktuální. Možno tedy učinit jasný závěr, že rozsudkem odvolacího soudu ani rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal také zásah do svého práva na vzdělání. K takovému zásahu však zjevně dojít nemohlo. Stěžovatel si sám dobrovolně vybral studium na Policejní akademii ČR v oboru bezpečnostně právní studia a toto studium dle svých slov řádně dokončil. A právě dokončením studia bylo právo na vzdělání naplněno, aniž by stěžovateli v tomto právu kdokoliv bránil. Pokud tak nyní stěžovatel namítá, že dosažené vzdělání nepostačuje k zápisu do seznamu advokátních koncipientů, nemůže se tak jednat o zásah do práva na vzdělání, nýbrž nanejvýš (teoreticky) toliko do práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny.
III.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud akceptoval plnou moc došlou dne 4. 1. 2013 po lhůtě stanovené k odstranění vad. Pokud stěžovatelův advokát zároveň avizoval doplnění ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že k němu do dnešního dne nedošlo, ačkoliv doba, která uplynula, byla více než dostatečná. Lze nicméně vyslovit pochybnost, zda (vzhledem k výše provedené argumentaci) by doplnění ústavní stížnosti vůbec bylo účelné.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu